Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
ukázky z nového alba
ukázky z nového alba
ukázky z alba
I když to může znít bůhvíjak nadneseně, životní příběh mnohostranného umělce VLASTIMILA TŘEŠŇÁKA je až symbolickým opisem příběhu jedné menšinové, ale o to podstatnější části české společnosti posledních šedesáti let. Je o její schopnosti přežít, o možnostech zachovat si maximum vlastní identity, o neúnavném hledání sebe samé. A co je nejpodstatnější: také o jeho nalézání.
Kdo zná Třešňáka jen jako rozervaného folkového barda z jeho prvního - a pro mnohé možná nepřekonatelného - exilového alba Zeměměřič (1979) a půjde dnes na jeho koncert, bude šokován. Nebude před ním sedět písničkář s dvanáctistrunnou kytarou v klíně, lyricky básnící o pražské periférii a vyprávějící příběhy o lidech z okraje společnosti. Dostane se mu průplachu ušních bubínků v podání bluesrockové kapely, stylově jakoby vypadlé ze 60. let, s frontmanem doslova vyplivávajícím proklatě přesné a často velmi přímočaré komentáře k tomu, co se kolem nás děje. Ano, protestsongy. I kdyby se stokrát zaklínal, že „nechce ani remcat“, že „pozoruje, konstatuje, ale už nehne ani prstem“.
V Bermudském trojúhelníku
„Jeho osobní příběh je jak z Alexandra Dumase,“ říká v narážce na Třešňákovo narození a dětství jeho přítelkyně a „adoptivní matka“, herečka Vlasta Chramostová. Jeho matka byla velmi mladá dívka z rodiny neodsunutých sudetských Němců, otec voják základní služby. Z jejich krátkodobého manželství se narodilo dítě, které po rozvodu soud přiřkl otci. Ten je dal na výchovu svým karlínským rodičům.
Matku Vlastimil poznal až v roce 1990. „Ostrava, rok 1990. Na pátou štaci prvého polistopadového kocovinového turné jsem přijel o tři hodiny dřív s tím, ať mi šéf klubu přidělí šatnu, že se z kocoviny vyspím. Ať ke mně nikoho nepouštějí. Zamkl jsem se a za chvíli pořadatel ťuká na dveře, že mám důležitou návštěvu. ,I kdyby to byli Beatles, tak až za hodinu!´ Ale do šatny vešla jakási paní, pozdravila a začala mi ukazovat fotky mimina, jak pase koníčky, mimina s dudlíkem, mimina v povijánku i bez něj. Ptám se, kdo to je, a paní řekla: ,To jste vy.´ Ptám se dál: ,A kdo jste vy?´ A paní na to: ,Já jsem tvoje máma …´ Při prvním setkání říkala – a znělo mi to, jako by se omlouvala -, že v roce 1950, kdy jsem se narodil, byly až na výjimky zakázané potraty. ,Pět let po válce, chlapů málo, byli vystřílený!´ Trochu jsem se zarazil. Přišlo mi divné slyšet z úst paní matky jinými slovy: ,Promiň, že jsi přišel na svět. Kdyby nebyly potraty zakázaný, to víš, že bychom s tím něco udělali.´ Vlastně jsem svou kocovinu vítal.“
Karlínské dětství Třešňáka poznamenalo, jak ví každý, kdo zná jeho písničky, a hlavně knihy, v míře vrchovaté. Nejen otevřená náruč prarodičů, prostředí klukovských part, v nichž se prolínalo „bílé“ a romské etnikum („Ale my jsme ani nevěděli, že jsou nějací Cikáni. Byli jsme všichni stejně špinaví, s nudlí u nosu.“) a „pustiny“ vhodné k „mapování“. Taky první muzika. „Babička milovala zpěváka Rudolfa Antonína Dvorského. Děda taky, jenom to nedával tolik najevo. Ale neměli jsme gramofon, jen rozhlas po drátě. V něm občas pouštěli směsku prvorepublikových zpěváků a v kuchyni to bývalo jako při mši svaté. Babka odvázala květovanou zástěru, odstavila hrnce z plotny a sedla si k bedně, ze které zpíval Dvorský, Malina, Nový a Tino Muff své učesané písně.
Velký rozdíl oproti tomu, co jsem slyšel, když jsem šel z dětské knihovny. Naproti ní sedávali v parku mí pozdější kolegové cigoši a hráli Dajánu nebo Tam, kde je Caracas, šlágry padesátých a šedesátých let. Hráli tam ,Cikáni romského původu´, jak o nich o několik let později psaly noviny. A kousek od parku byl klandr, kde se scházeli chuligáni, páskové. Načesaní, napomádovaní, o tři čtyři roky starší kluci a ti na kytary trsali rock´n´roll ,Dej nám pánbů kýbl bublin!´ a ,Koupím ti korkáče …´. Plivali před sebe, já jim chodil do hospody U města Hamburku pro pivo a mohl s nimi sedávat na jejich klandru. Takže R. A. Dvorský – Dajána – Kýbl bublin, bermudský trojúhelník, který mě polapil, jelikož se mi to líbilo všechno.“
Návyková droga
Není tedy náhoda, že první umělecké odvětví, do kterého se Třešňák ještě jako adolescent „obul“, byla právě hudba. První pokusy o založení bigbeatové kapely, zkoušející v jednom z oblouků karlínského Negrelliho viaduktu (a jež popisuje Třešňák ve svém zatím posledním románu - Melouch), skončily neúspěchem, ani občasné vyhrávání hospodských odrhovaček štamgastům v lokále U města Hamburku asi nejsou tou nejzásadnější stopou. Jenomže byl rok 1968, všeobecné uvolnění a na pražské písničkářské „scéně“ na Karlově mostě vyšly první hvězdy, kterým stačila jedna akustická kytara: „Na Karlově mostě měl každý svoje publikum. Hutka s Kalandrou na tom byli nejlépe. Jednak byli služebně nejstarší, druhak jim to přece jenom krásně znělo - dvě kytary, zpívali dvojhlasy. Někteří lidi chodili přímo na ně. A Paleček s Janíkem zase uspěli s tím, že měli u krku bílé fiží, naškrobené kraječky, v ruce flétničku a zpívali svůj hit: ,Hele, lidi!' Příští sezónu už měli angažmá v divadle Semafor. Pro ty byl Karlův most odraziště. Guru Jaroslav J. Neduha vynalezl ke své produkci divadýlko, recitování, happening. Ale odrazil se naštěstí jen do našeho ášramu, do hospody U krále brabantského.“
Písničky z téhle „posvěcené doby“ na rozdíl od některých svých kolegů Třešňák dnes nehraje, nevydává, skoro se k nim nehlásí – absence jakéhokoli sentimentu je jedním z jeho nejpodstatnějších povahových rysů nejen ve smyslu uměleckém. I když připouští: „Sice na toho sedmnáctiletého Třešňáka nadávám, popichuji ho, ale zároveň mu závidím. Možná na něj žárlím … Jak myslel všechno, co dělal, naivně upřímně. Jak celé noci vymýšlel rým třeba na slovo slunce. Když nevymyslel, šel ráno ukradnout před mlékárnu housku a láhev mléka a lámal si hlavu dál.“
Spojenecká vojska samozřejmě učinila rejdům nekalých živlů přítrž. Ještě předtím ale Vlastimil Třešňák díky výtvarnici vystavující na mostě a své tehdejší dívce Marcele Třebické objevil další disciplínu svého dnešního „uměleckého pětiboje“: malování. „Zjistil jsem, jak malování voní, jak uklidňuje, působí jak návyková droga. Je to vlastně voňavá terapie, pastva pro oči. Vřele doporučuji.“
Veselá ghetta
Živení brigádami, občasná vystupování (nejdřív většinou ve dvojici s celoživotním přítelem Jaroslavem Hutkou, později v první kapele s romskými kamarády z Karlína, saxofonistou Milanem Kormanem a kontrabasistou Vojtěchem Gadžorem), probdělé noci při tazích noční Prahou – život „prokletého umělce“ z vlastního rozhodnutí v prvních letech takzvané normalizace. Před sebou žádná perspektiva. „Čekat na zázrak, jít večer pít a žvanit ke Králi brabantskému a zítra a pozítří zas.“
Spásný nápad, jak dát pražské folkové komunitě nějaký řád a vybavit ji pro „boj s nepřítelem“, dostal paradoxně nemuzikant, nicméně podnikavý člověk Jiří Pallas: volnému sdružení působícímu na bázi „Svatoplukových prutů“ vymyslela jedna z jeho zakládajících členek, Zuzana Michnová, název Šafrán. Nepřizpůsobivý odpůrce jakýchkoli organizací Vlastimil Třešňák se nejprve k celé akci stavěl skepticky, „„ale později jsem ke křížku přilezl. Sdružení Šafrán fungovalo trošku jako odbory. Veselé umělé ghetto. Brali jsme se navzájem na hraní, pomáhali si, méně se pomlouvali. Zuzana Michnová mi jednou umyla nádobí. Chovali jsme se jako zahrádkáři, kteří si navzájem vyměňují sazenice a radí si nejlepší hnůj.“
Životní styl „carpe diem“, spojený s vyhraněným postojem vůči stále více „normalizovanému“ establishmentu, ovšem udržoval Třešňáka jednou nohou v undergroundu. A k jedné noze začas přibyla i druhá. Jako deus ex machina zapůsobil fotograf Bohdan Holomíček. „Jednou mě pozval na výlet k sobě do Janských Lázní. Já u Bohdana zůstal déle a on třetí den povídá, že má kousek od Janských Lázní přátele a že bychom mohli zajet na návštěvu. A tak jsme jeli k Havlům na Hrádeček. Jméno Václav Havel jsem znal, jeho hry ne, ale věděl jsem, že je, ehm, ,Jánošík´. Byla u něj tehdy na návštěvě spisovatelská společnost, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Pavel Juráček. Já měl s sebou kytaru, tak jsem zahrál - a už jsem v té tlupě zůstal … Veselé ghetto …“
Play Macbeth
Do Třešňákova „uměleckého pětiboje“ přibyl další střípek. Veselé ghetto, nesoucí jednou provždy jako cejch i hrdé znamení pospolitosti vročení ´77, plné kdysi - a teď znovu - slavných divadelníků vykázaných z oficiálních šaten a jevišť, vytvořilo paralelní svět: bytové divadlo. Na zašedlých fotografiích z představení variace Pavla Kohouta na shakespearovské téma Play Macbeth vidíme vedle Vlasty Chramostové a Pavla Landovského i Vlastimila Třešňáka. Hereclaik s dosavadní zkušeností kandrdase „divadla malých forem“ Orfeus principála Radima Vašinky z přelomu 60. a 70. let vedle toho času odstavených hvězd velkých jevišť i filmového plátna. „Podle Kohoutovy knihy Kde je zakopán pes moje čtení Shakespeara tahalo za vlasy, a tak mi ze zoufalství dal do ruky kytaru. Věděl jsem sice, že Macbetha napsal Shakespeare a že je to hra o králi-mordýřovi, ale to bylo tak všechno. Přišel jsem na čtenou zkoušku pozdě, kolegové už byli u třetího vraždění, a já vůbec nevěděl, o co jde. Nevěděl jsem, v jaké jsem situaci, v jakém století, kdo jsem, koho hraju, koho čtu. Macbetha jsem předtím nikdy neviděl ani nečetl.“ A Vlasta Chramostová: „Když jsme dělali bytového Macbetha, napřed jsme mysleli, že to budeme jenom tak číst. Pak Kohout řekl, že musíme být přesní v žánru, který neznáme - a tak jsme ho hledali. Vlasta dělal nejen muziku, ale ukázal se i jako neobyčejně schopný herec, který celému představení dal se svou kytarou rytmus.“
Pointa? Kolem třiceti repríz. Filmový záznam. Legenda.
Vyasanován
Konec 70. let. Přituhování, ghetto stále méně veselé, odjezdy jednoho jeho člena za druhým do exilu. A výslechy - kvůli všemu, nejčastěji kvůli ničemu, prostě jen tak. „Zkraje mi ještě vykali: Vy hajzle!“ Na začátku následující dekády se v „cause Třešňák“ objevuje Kafka. Nikoli Franz, patron ztracených existencí. Kafka Josef, nadstrážmistr StB, rozhodnutý získat další frčku v rámci akce Asanace, vymyšlené za účelem vystěhování těch nejnepohodlnějších do znepřátelené ciziny.
Zaťatý Třešňák nebyl snadné sousto, z vytipovaných odjel mezi posledními, poté, co si – kromě jiného - z jeho rukou Kafka „udělal popelník“: „Vyhnaly mě až tvrdé výslechy. Ztráta času, únava, strach, beznaděj. Ve svých očích jsem svůj truc prohrál. Zatkli mě a zmlátili, jelikož chtěli a mohli. Měli to v popisu práce. Byl u toho s. Kafka s ještě jedním mně neznámým estébákem, ožralí. Když mě s. Kafka v jedenaosmdesátém zmlátil a já zkolaboval, s. Kafka vyběhl přes druhou kancelář na chodbu pro doktora. A v té sousední kanceláři zrovna vyslýchali přítele Pavla Brunnhofera. V jeho bytě se pořádala zakázaná muzika a neoficiální výstavy a spolu s P. B. jsme byli zajedno, že nikdy nikam neemigrujeme, neodjedeme. No a on mě teď z té vedlejší kanceláře viděl ležet na zemi, bylo mu jasné, že nesimuluju, a když jsem se probral, řekl mi: ,Jeď pryč!´“
Střih a skok do roku 1991. Justice nového státního zřízení umožňuje podat trestní oznámení na „neznámého pachatele“, jíž Třešňák, do Čech stále jen občas zajíždějící poddaný švédského krále, využívá. Soud s „neznámým pachatelem Kafkou“ se táhne dlouhá léta, bezvýsledně. „Po druhém stání jsem měl stoprocentní jistotu, že z rozsudku nic nebude … Cítil jsem se u soudu občas jako na pranýři, jako vinný. ,Pane poškozený, jestlipak víte, že pan Josef Kafka má na rozdíl od vás dobrý posudek z místa bydliště?´“ Jakpak asi s. podnikateli Kafkovi jdou kšefty dnes, v roce 2008?
Cesta tam a zase zpátky
Od roku 1982 se stává Vlastimil Třešňák světoobčanem. Začíná ve Švédsku, kde mu půdu pro život připravují dávní přátelé, šafránský Jiří Pallas a fotograf Bohumil Bob Krčil, stěhuje se do Německa, zajíždí do Spojených států - vždy podle práce, podle toho, která z disciplín nabývá momentálně vrchu. Koncerty, výstavy, hraní v divadle a filmu, psaní a vydávání knížek, fotografování. Konkrétní příhody snadno k dohledání v převážně autobiograficky laděných knihách a povídkách. Stuttgart Macbeth. Oidipus na rohu. To nejdůležitější o panu Moritzovi. Klíč je pod rohožkou. A mnohé další.
Perestrojková úleva na konci 80. let se k rozevlátému Třešňákovi nedonesla. Nepásl po ní. Netrpěl steskem po zemi, kde se típají cigarety o ruce. „Praskání ČSSR jsem si nevšiml. Jen od některých emigrantů jsem slýchal, že se ,něco děje´. Husák má angínu! Gorbačov nakupoval v Tuzexu! Bohdalová u Paukerta! Jaroslav Hutka praskání slyšel, byl plný očekávání, už měl sbaleno. Mně to ,tání´ nedocházelo, stejně jako mi v osmašedesátém nedocházel 21. srpen. Notabene, deset dní před 17. listopadem jsem byl ve Vratislavi, takže jsem měl už návštěvu skanzenu za sebou.“ Na památném polském koncertě se poprvé na jednom pódiu sešli čeští písničkáři z obou stran železné opony. Ti, kteří odjeli, ti, kteří zůstali a nepoddali se … i další … Třešňák, Hutka, Kryl, Veit. Dobeš, Rímský. Streichl, Nohavica.
A pak 17. listopad 1989 a dny následující. „Byl jsem tehdy u Jaroslava Hutky v Kolíně nad Rýnem. Seděli jsme v hospodě, pili a rozumovali. Jaroslav každou celou hodinu odbíhal domů poslouchat zprávy Svobodné Evropy. Tak jsem si sám v kolínské hospodě říkal, že se asi něco děje, a krčil jsem rameny. Druhý den volala Olga Havlová, ať okamžitě přijedeme do Čech, do Prahy, na Letnou, na Spartu. Ale mně se nechtělo. Hutka zacvakl kufr. A já se vrátil do Frankfurtu připravovat se na emigraci do New Yorku, zatímco Jaroslav odletěl do Prahy.“
Odjel mezi posledními - a mezi posledními se i vrátil. Bez sentimentu. Vlastně jen kvůli přátelům, kteří zůstali.
„To nejdůležitější o panu Třešňákovi“ tady vlastně končí. To další se dozvíte z jeho nových písniček, z jeho knih. K nim si musí cestu najít každý sám. Pevný názor se dneska příliš nenosí. Ale zajímá-li vás, právě tady jste na správné adrese. Její nalezení stojí za to.
(Citáty jsou převzaty z knihy Ondřej Bezr: To je hezký, ne? - Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem, Galén 2007.)
Ondřej Bezr
Reflex 2008, č. 1
Největší devízou Třešňákova knižního vzpomínání je zdravé plebejství, autentická atmosféra periferie, které naše kultura vděčí, jen tak namátkou, za Nerudu, Seiferta nebo Hrabala. V úvodní části rozhovoru vzpomíná tento nezařaditelný zpěvák, malíř a hlavně bohém na své karlínské dětství, kdy byl exotem ani ne tak pro nemanželský původ (připomeňme, že pro střední vrstvy to bylo v padesátých letech ještě něco nemyslitelného), jako spíš že byl jedináček. Tento kulturně svébytný svět, ve skutečnosti nijak vzdálený, je dnes už nepochopitelný: „Karlín vypadá jinak – kancelářské budovy, herny, zastavárny, Bonsai a chromovaný hovno. Asi to tak má být, Karlín není žádný skanzen." A k tomu patřily i hudební začátky; nikoli hlubinné inspirační zdroje, po kterých pasou teoretici, ale zcela prozaická náhodná setkání s deskami, které právě někdo propašoval zvenčí. Všichni chtěli být v šedesátých letech bigbíťáky, ale proletářské děti neměly na aparaturu, tudíž musely vzít za vděk folkem. S Dylanem se seznamovaly až dodatečně, což je uchránilo od epigonství současné přeinformované mládeže.
Můžeme při tom vzpomínání i závidět, třeba písničkářům z konce šedesátých let. Kdyby dnes někdo přišel na Karlův most s kytarou a začal hrát třeba „Pravděpodobné vzdálenosti", jak by se tvářili turisté obdivující úspěchy kulturní kolonizace? A jak by reagovali chlapci, co to tam mají propachtované – přibili by ho na kříž nebo utopili jak Jana Nepomuckého?
Hudebníkovo strhující vzpomínání je prokládáno rozhovory s lidmi, kteří byli Třešňákovi v některých obdobích jeho života blízcí. Více než o protagonistovi knížky se ovšem dozvíme o zpovídaných samotných. Vladimír Merta potvrzuje svůj zvyk vyznávat lásku skrze urážky. Pavel Landovský je jako vždy okouzlující i iritující sedmilhář a Vlasta Chramostová jako vždy noblesně plebejská. Zpěvákův syn Petr Třešňák je snad až příliš zaujatý, když o svém otci tvrdí, že „inspirující je jeho vztah k lidem, které nesoudí a nehierarchizuje". Bohužel, ve skutečnosti tolerance není zrovna Třešňákovou předností – ale přiznejme, že ty další to bohatě vynahrazují.
Leitmotivem Třešňákova psaní je záliba v refrénovitých hláškách, jako je ta o „prcání v průjezdě", jak po vzoru Bohumila Hrabala označuje veškeré okázalé pseudoumělectví. Jenže to text nijak nerytmizuje a neorganizuje, spíš to nudí a ke konci až štve, jako soused nebo spolupracovník, který každé ráno demonstruje svoji vtipnost vždy stejnou průpovídkou. Demokratický režim přejímá až příliš mnoho protagonistů i móresů od toho normalizačního; my jsme si už stačili zvyknout, ale příchozí zvenčí bývá často rozladěn. „A lidé, kteří tohle sledování vymysleli, kteří ho odsouhlasili, kteří ho prováděli, ti mají dnes volební právo." Tento maximalisticky, typicky třešňákovský postoj je mi daleko bližší než ten profesora Jičínského, který by nám jistě noblesně vysvětlil, proč ono volební právo ti lidé nemohou nemít. Systém vládnoucí v sedmdesátých letech, který byl schopen zakázat něco tak programově nekonfrontačního, jako bylo sdružení Šafrán, jen proto, že se cítil ohrožen jakoukoli tvořivostí, byl nepochybně perverzní. A nelze se divit, že pro něj Třešňák nemá dobrého slova.
Také Třešňákovo konstatování, že během sedmi let jeho nepřítomnosti „někdo zmršil češtinu. Klídek, jako, nashle, mňamka, príma, pokec, super..." –, je tak výstižné, až uvede čtenáře v pokušení pomoci Vlastovi toho „někoho" vyhledat a nakopat. A přes všechny výše uvedené výhrady možná by Češi měli Třešňákově kritice naslouchat pozorněji, dokud je ještě čas: „Mě svrbí v krku, i když vidím civilisty dobrovolně navlečené v maskáčovém oblečení. Připadají mi jako dobrovolní členové nějakých nových lidových milicí. [... ] Být militantní se dnes nosí, Bin Ládin je bez sebe blahem."
Spoluautor knihy Ondřej Bezr ovládá dnes již zapomenuté umění vidět a nebýt viděn, nezviditelňovat se v rozhovoru na úkor tázaného. Pozici měl ovšem daleko těžší než v Letním rozhovoru s Vladimírem Mišíkem, který se ukázal až překvapivě sdílným a duchaplným společníkem. Třešňák je člověk spíše monologu než dialogu, Bezr jej sice občas tlačí do rohu, například v pasáži o muzikálu Excalibur (což skutečně není důvod k opovržení: kdo byl někdy na volné noze, ví, že u nás na pět set morálních odsudků připadá jedna smysluplná pracovní nabídka), jindy by zase mohl důsledněji trvat na vysvětlení umělcových bonmotů. Třeba toho, proč Třešňák soustavně označuje za symbol normalizačního zla právě Jiřinu Bohdalovou. Nebo proč mlčení Marty Kubišové o disidentských letech vydává za projev servility k dnešnímu popovému publiku; třeba se jí jenom nechce žít ze starých zásluh...
Nakladatelství Galén vydává knihy o hudbě v řadě Olivovníky a je vidět, že je to baví. Nutno ocenit kvalitní úpravu na křídovém papíře, množství fotografií a Třešňákových obrazů z cyklu Rozhněvaní muži, dokonce i komiks od Václava Martínka, známějšího pod jménem pan Moritz. Publikace obsahuje podrobnou diskografii včetně dobových sleeve-notů i jmenný rejstřík (zahrnující i ,,Kovanou, zástupkyni ředitele ZŠ"). Snad by to jen chtělo opravit drobnou chybu: fízlině, odporné slovo, leč výstižné, by se mělo psát s ypsilonem, podle vzoru mistryně... Zkrátka, se vším všudy, i s tou diskutabilností a nevyrovnaností, je to kniha, která si nezaslouží zapadnout do čistě žánrové škatulky.
Jakub Grombíř
Host, 2008, (24)4: 58
Velký časopisecký rozhovor s významnou osobností je práce hezká, i když pochopitelně se na ni musíte připravit. A pak taky jde o ten dar: umět se ptát. Mezi nejlepší vyptávače u nás patří Ondřej Bezr. To je jistota, že hodinka, kterou čtení věnujete, bude prožitá dobře. Ovšem udělat rozhovor knižní, to je něco jiného. Tady jistota, že vás mnohohodinové čtení bude bavit, dopředu dána není. Bezr po rozhovoru s Mišíkem vyzpovídal dalšího muzikanta o generaci staršího, než je sám. I když Vlastimil Třešňák ho varoval, že rád fabuluje a když neví, krčí rameny, což opravdu Bezr několikrát zaznamenal. Třešňákova titulní průpovídka zazní poprvé na straně 24.
Není to čistý rozhovor mezi čtyřma očima, Bezr si z něj odskočí, aby doplnil Třešňákův autoportrét skicami od lidí, kteří jej znají, počínaje Vlastou Chramostovou a Vladimírem Mertou a konče Třešňákovými dětmi Halkou a Petrem. Na rozdíl od Vlastových jsou jejich odpovědi kurzívou, takže i při namátkovém otevření poznáte, je-li na tahu Třešňák nebo někdo jiný. Nečtěte ale namátkou, vemte ji od začátku do konce.
Bohužel však není kniha členěna na žádné kapitoly, takže je těžké si stanovit, kde ji odložit do zítřka. Čte se pak dlouho do noci. Nevím, nakolik je skutečně chronologickým záznamem rozhovoru, a nakolik se doplňovalo při korekturách a zda se přesouvaly jednotlivé pasáže, ale působí na mne dojmem až neuvěřitelně rafinované kompozice, spíš jako vybroušený scénář rozhlasové hry, než záznam rozhovoru. Včetně toho, že asi občas Třešňák opravdu fabuluje a přehrává skutečnost do grotesky, z některých motivů tvoří jakési refrénky, které se vrátí znovu v pozměněných souvislostech a někde se až mění ve své literární alter ego pana Moritze.
Drobné příběhy, kterých je knížka plná, jsou psány s vtipem, třeba když mu opat Opasek nabídne, že mu poskytne svátost zpovědi, Třešňák mu odpoví, že se o tom musí nejdřív poradit se svým rabínem. To je pohotovost vpravdě Plíhalovská. Potěšitelné je, že i když je Třešňákův život námětem na román, Bezr se dokáže ptát a Třešňák zajímavě odpovídat i o vlastním muzikantském řemesle.
Kromě různých archivních fotografií a reprodukcí Třešňákových insitních obrazů v knize najdete opravdu podrobnou diskografii (dokonce i zásadní sleevenoty) i bibliografii a jmenný rejstřík na konci. Přesto není kniha suchopárným nebo nezaujatým účetnictvím. A to je hezký. Kniha je navíc i graficky a tiskařsky řemeslně velmi dobrá a musím říci, že mne edice, do které patří, zatím nezklamala.
Jiří Moravský Brabec
Folk a Country, 2008, 18(4): 33.