Vlastimil TŘEŠŇÁK
oficiální web
Nejbližší koncerty:
Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
Poslechněte si
ukázky z nového alba
Alo Trio Band - EPONYM:
ukázky z nového alba
ALTER EGO:
ukázky z alba
NĚMÝ SUFLÉR:
Diskografie
Sleevenote
Zakázaní zpěváci druhé kultury - Sleevenote z roku 1996:
Zakázaní zpěváci druhé kultury
Marta Kubišová, Jaroslav Hutka,
Vladimír Veit, Karel Soukup, Svatopluk Karásek, Vlasta Třešňák
Tak originální a nikomu nepodobní zpěváci, jakými jsou Marta Kubišová a Vlasta Trešňák, kupodivu mají jedny ze svých nejpronikavějších nahrávek na albu, které zřejmé teprve ve své dnešní kompaktové reedici dostihne i ty posluchače, k nimž se při svém švédském vydání před osmnácti lety nemohlo dostat. Už pouhou přítomností těchto dvou osobností je album Zakázaní zpěváci druhé kultury něčím víc než připomínkou totalitní doby. Ta jeho zrodu a dalším osudům spíš dodala pozoruhodné rysy, připomínající detektivní příběh.
Když ve Švédsku album vyšlo k 21.srpnu 1978, desátému výročí sovětské okupace Československa, v mnoha tamních novinách se objevily fotografie z natáčení: zatímco tvář Marty Kubišové z článků zářila, obličeje obou nahrávacích techniků byly zakryty černým obdélníčkem jak z kriminalistické kroniky. A pražský týdeník Signál referoval o exilových iniciátorech alba, manželích Jitce Bidlasové a Jiřím Pallasovi, jako o maoistech; což byla záhada i pro ty, kdo Jirku Pallase znali z dřívějška jako organizátora písničkářského sdružení Šafrán a četných koncertů, především v Baráčnické rychtě.
V Praze, překvapené úvodním prohlášením Charty 77 a nadlouho ochromené hysterickou reakci Husákova režimu včetně ostudného manifestačního podepisováni "anticharty" v Národním divadle a v Divadle hudby, jsme netušili, že oba čerství exulanti už ve Švédsku opět organizují, tentokrát nahrání zakázaných českých zpěváků, většinou také signatářů Charty. A že jediný, kdo je ochoten pomoci, jsou právě maoisté. Z jejich okruhu se tedy vypravili do Prahy dva mladí novináři Jörgen Widsell a Robert Aschberg, vyzbrojení nahrávacím magnetofonem, fotoaparáty a adresami od Pallase, který navrhl výběr interpretů.
Do ohrady zakázaných se husákovským kulturträgerům podařilo krok za krokem dostrkat nečekanou a pestrou společnost. Gustáv Husák vystřídal v čele komunistické strany Alexandra Dubčeka v dubnu 1969 a už rok nato byla z rozhlasu, televize i koncertních pódií odstraněna tehdejší nejpopulárnější zpěvačka, držitelka Zlatého slavíka Marta Kubišová. Evangelického faráře Svatopluka Karáska zbavili v roce 1972 práva vykonávat povolání a tím zahnali do "podzemí" i jeho odvážné a zvukomalebné texty (místy foneticky podobné anglickým frázím) ke spirituálovým melodiím. Do zátahu státní bezpečnosti na český underground v roce 1976 se dostal i písničkář Karel Soukup. To ještě mohli koncertovat členové písničkářského sdruženi Šafrán: nejznámější a nejcharismatičtější Jaroslav Hutka, jeho někdejší tandemový partner a skladatel několika písní Hutkova repertoáru Vladimír Veit a mnohostranně talentovaný malíř, spisovatel, herec a písničkář Vlasta Třešňák. Po vytrvalých šikanách a výhrůžkách vězením estébáci donutili k exilu nejprve Hutku v roce 1978 a po něm i Třešňáka a Veita. Nedlouho po prohlášení Charty 77 se tak v životě i na desce zásluhou husákovského útlaku setkali představitelé tří hudebních typů, které se do té doby spíš míjely, případné nesnášely: populární hudby, undergroundu a folku.
Švédští novináři se pohybovali májovou Prahou od bytu k bytu: od Třešňákova v Dušní ulici k Hutkovu v Neklanově, kam Hutka s Veitem přivezli i Kubišovou. Jen Sváťu Karáska a "Charlieho" Soukupa natočili u Karáska na faře. Stejným způsobem - už bez pseudonymů Frank Nordström a Jane Wiking, použitých na obalu Zakázaných zpěváků druhé kultury - pak nahráli v Polsku i album písní Solidarity, Postulat 22, načež odjeli jako reportéři popsat uprchlické tábory ve Vietnamu. (Z obou maoistů se později stali liberálové. Jörgen Widsell je dnes viceprezidentem velké masmediální společnosti a Robert Aschberg jedním z nejpopulárnějších televizních redaktorů.)
Zatímco všech pět českých písničkářů nahrálo na album svá osvědčená repertoárová čísla, Martu Kubišovou takhle nikdo předtím neslyšel. Výjimkou byla jen vstupní Modlitba pro Martu, kde textař Petr Rada vystihl ducha Pražského jara citací z Komenského Kšaftu umírající matky jednoty bratrské; píseň se načas opravdu stala pookupační vzdorovitou znělkou a v tomto smyslu její kratičká, pouze vokální verze výmluvně předznamenává celé album a vnitřně spojuje jeho interprety i posluchače. Pět moravských národních písní, které ze Sušilovy sbírky vybral a doprovodil Jaroslav Hutka, slyšela Marta Kubišová poprvé v životě. V tom se nelišila od většiny těch, kteří už s takovým folklórem měli dvě Hutkova alba. Od rockového, popového i soulového repertoáru Marty Kubišové, ať už sólového či s triem Golden Kids, to bylo hodně daleko. Při jejím puntičkářství a lpění na bigbandových aranžích neměl Hutkův návrh mnoho nadějí. Ale jejich vzájemný vztah byl tehdy v zenitu, Jaroslav prý měl podíl i v tom, že se Marta stala jednou z mluvčích Charty, písničky si už předtím trochu zkoušeli a tak se nakonec nahrávalo na ostro, takřka non stop.
Hutkovi, Třešňákovi, Veitovi, Karáskovi a Soukupovi potom vyšla ve Švédsku i sólová alba, ta všechna už na značce Šafrán 78, kterou v Uppsale založili manželé Pallasovi. Jejich firma posléze odkoupila od Oktoberu i Zakázané zpěváky druhé kultury.
Po listopadu 1989 se Hutka s Veitem vrátili domů, Soukup zůstal v Austrálii, Karásek je farářem ve Vídni a Třešňák putuje Evropou se stále častějšími prodlevami v Praze. S výjimkou Soukupa všichni vydali nové desky. I Marta Kubišová se od kancelářského stolu vrátila po dvaceti letech ke zpívání a zejména na společné vánoční desce s bratry Ebenovými připomněla leccos ze svého umění prostoty a hlubokého prožitku, i z atmosféry tohoto alba, kterou vystihl Ivan "Magor" Jirous - tehdy samozřejmě nepodepsaný - svou zprávou o III. hudebním festivalu českého undergroundu u manželů Havlových na Hrádečku, otištěnou na původním obalu: "Až sem jsme dospěli od někdejší rockové intolerance; lidová píseň, zpívaná někdejší hvězdou české pop scény, byla symbolickým vyjádřením duchovní jednoty, která se u nás v posledních letech vytvořila. Jednoty, která spočívá v přijímání jakéhokoliv autentického projevu, pokud v jeho pozadí není postranní úmysl a pokud je nesena snahou vyjít vstříc lidem dobré vůle."
Jiří Černý