Vlastimil TŘEŠŇÁK

oficiální web

Nejbližší koncerty:


Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.


Poslechněte si

ukázky z nového alba

Alo Trio Band - EPONYM:

ukázky z nového alba

ALTER EGO:

ukázky z alba

NĚMÝ SUFLÉR:

9. listopad A. D.

Poločas

Němý suflér

Lipicáni

Cannabis

Diskografie

ZEMĚMĚŘIČ
Recenze

Vychází objevené poklady Vlasty Třešňáka

Nahrávky považované za ztracené doplňují reedici nejslavnějšího alba písničkáře Vlastimila Třešňáka Zeměměřič.

Vlasta Třešňák, jeden z nejvýraznějších výhonků někdejšího legendárního písničkářského sdružení Šafrán, nedávno vydal své nové, zdařilé album Němý suflér. Nyní, jako další dárek k autorovým letošním šedesátinám, vychází i reedice debutu z roku 1978, slavného alba Zeměměřič - obohacená o celou řadu dalších tehdy nahraných skladeb, donedávna považovaných za ztracené.

Album Zeměměřič, které vydal Jiří Pallas ve Švédsku v roce 1978, je spolu s Mertovými Baladami z Prahy a Krylovým Bratříčku, zavírej vrátka považováno nejen za jednu z nejlepších a nejvýznamnějších desek českého folku vůbec, ale především asi nikdo nepochybuje, že kdyby pod ní byl podepsaný například Bob Dylan či jiný velikán světové scény, nejspíš by byla všeobecně považovaná i za jednu ze zásadních položek hudební historie.

Třešňákovy písničky v roce 1978 natočil známý undergroundový zvukař Robin Hájek. Pochopitelně byla zaznamenána velká část písničkářova tehdejšího repertoáru; na desku se ale tehdy vešla jen desítka skladeb. Zbylé nahrávky byly léta považovány za ztracené, údajně i sám autor na některé z nich zapomněl. První české vydání, na počátku devadesátých let, bylo pořízeno přímo z původní desky, protože originální studiové pásy nebyly k dispozici. Nyní se péčí knižního vydavatelství Galén podařilo je objevit, remasterovat a souhrnně vydat. Aktuální vydání Zeměměřiče je opatřeno jinou obálkou a vychází na dvou discích. Krom původních bylo přidáno ještě dalších deset písní, a protože některé skladby mají i alternativně nahrané verze, nové vydání celkem obsahuje třicet položek. Booklet dvojalba obsahuje sleevenote Jiřího Černého, všechny texty, ediční poznámku Jaroslava Riedela a dobové fotografie.

V úterý 15. června autor poprvé vydaný souhrn nahrávek pokřtí v pražském klubu Kaštan. Vystoupí zde sám, bez svého obvyklého doprovodného, blues-rockového bandu, a dá se předpokládat, že krom současných písní dojde i na některé z těch historických, na albu obsažených. Jako speciální hosty si pozval své letité písničkářské kolegy Jaroslava Hutku a Vladimíra Mertu.

Antonín Kocábek
www.tyden.cz

Vychází rozšířená reedice alba Zeměměřič VLASTIMILA TŘEŠŇÁKA

Nejspíš bych to zvládl, napsat o Zeměměřiči bez hněvu, bez radosti, tedy bez emocí, recenzi, jak má být: praskavě suchou, staré listí křupe pod nohou. Jenže se mně nechce poslouchat zhruba třicet až čtyřicet let dávné písničky z  pohledu roku 2010, nebylo by to totiž fér, jelikož bez těch skladeb bych býval byl v těch zčubených letech se sedmičkou a osmičkou mnohem bezbrannější. Třešňák, Merta, Hutka… mne - dámy prominou - z přátelské okupace úplně nasraného teenagera posilovali: víte, já najednou zjistil, že někdo si myslí to co já. A ještě o tom zpívá písně hlasem strašlivě naštvaným a hrubým i  něhyplným.

Nejspíš bych uměl napsat o Třešňákových tříakordových písničkách, excentrické foukací harmonice a jinotajných textech (které Vlastimil odtajňuje ve znamenitém bookletu), kdybych je neznal zpaměti, nebyly mi tak vzácné, blízké, a kdybych navíc nechodil denně karlínskou Vítkovou ulicí (Ich bin ein Karliner!) … v jednom z těch domů byly skladby ze Zeměměřiče počaty. Kdybych se kdysi čirou náhodou v Libni neskamarádil s Vaškem Martínkem, vulgo panem Moritzem z Třešňákových románů. Jsem v tom až po uši.

Kudy teda k jádru, aby to nevypadalo jak vyznání lásky?

Ambaláž dvou stříbřitých disků je pěkná (Bedřich Vémola), laděná do světle hnědé dávné fotografie, jak původní obal Zeměměřiče, který nese otisk Vlastimilova "nejvíc největšího" přítele fotografa Boba Krčila (dej mu pánbůh nebe). Obal je vyzdoben civilními fotkami Josefa Chuchmy, renovovanými podoteky Jiřího Černého a Třešňákovými "příběhy" písní, jimž můžeme a nemusíme věřit, jelikož Vlastimil je také spisovatel a strašně a hezky si vymýšlí. Vím o tom své. A pak je tam taky fotka Robina Hájka, "čistotné mámičky" s revoxy (to byly, milé děti, hodně drahé kotoučové magnetofony), machra, který na pásky firmy Agfa nahrával kdeco, od Plastiků až právě k Třešňákovi: risk konfliktu s mocí byl zřejmý. A teď jsme konečně v tom jádře. Přepečlivý editor 2CD Zeměměřič Jaroslav Riedl mi před pár dny vyjevil, že Hájek "ztracené" nahrávky objevil jen náhodou, když mezi stovkami kotoučů hledal snad DG 307 nebo jiný androš.

Slyším náhle Vlastu, jak jsem ho slýchával zkraje sedmdesátých let, když jsem si tu očistnou trýzeň z jeho písní, které byly i mými, nahrával sám na magnetofon B53, jehož motorek vrčel tak, že Třešňák tehdy pravil: "Stará dobrá Tesla hovoří! Nemáš na ní erární číslo?" Na rozdíl od mnoha dalších nahrávačů neměl jsem.

První disk zachycuje nahrávky pořízené při druhém společném sezení, hraní, nahrávání a pití džbánů piva zřejmě v květnu 1978. Od proletářské balady Dělník (zde pod původním názvem Vůně salámu, solviny a melty) až po Blanické rytíře (zde Blanický rytíř) tyhle verze známe z původního alba Zeměměřič (desku vydal Jiří Pallas ve svém vydavatelství Šafrán ve švédské Uppsale v  roce 1979, do vlasti se pašovala v anonymních obalech), další tři pak vyšly na druhé reedici Zeměměřiče v roce 1997. Půvabná je poklona malíři Janu Zrzavému, který s hůlkou chodíval okolo malostranské hospody U krále brabantského, zatímco jeho mladší kolega V. T. tam pil jedno pivo za druhým. Písničky Nedokončená a Poslední večeře (hezká smyšlenka o tom, jak se Ježíš kromě trápení na hoře Olivetské den před zatčením taky trochu pobavil) zde vycházejí poprvé.

Druhý stříbrný disk má cenu zlata. Patnáct nahrávek pochází z prvního společného sezení (Hájek-Třešňák), hraní, nahrávání a pití džbánů piva zřejmě v únoru 1978. Vlastimil byl ten den ve velké formě, nahrávalo se prý bez pauz a on své skladby Láhev deště (reakce na upálení Jana Palacha), Tovaryš pátera Koniáše (Magorovo pálení Hrabalových knih na Kampě), Zákon zemské gravitace (atmosféra po Chartě 77) a všecky další chrlil strašně autenticky… Protože je měl prožité. Posilují mne dodnes, jsme jedné krve.

Vojtěch Lindaur
Reflex, 1. července 2010, s. 57

Zeměměřič atp.

Dost možná nejzásadnější album českého folku 70. let (původně vyšlo ve Švédsku v roce 1979) dostalo novou, vpravdě luxusní digipackovou podobu, především se však objevuje v rozšířené dvojdiskové verzi. A tak vedle dříve zveřejněného materiálu (už reedice z roku 1997 obsahovala tři bonusové písně) tu najdete i  řadu snímků, které dosud oficiálně nevyšly. Nebo přesněji řečeno: většinou vyšly, ale v jiné verzi. Třešňák totiž repertoár Zeměměřiče v roce 1978 natočil hned dvakrát – v únoru a posléze v květnu (druhá nahrávka se pak stala základem už zmíněné legendární exilové LP desky). Tady se objevují téměř kompletní záznamy obou písničkářových návštěv "bytového studia" zvukaře Robina Hájka. A skladby Nedokončená, Poslední večeře a Balada o zadýchaných očích kulhavého posunovače vycházejí vůbec poprvé.

Asi nikdo ve svých písních nedokázal reflektovat šeď a beznaděj normalizačních časů tak sugestivně a autenticky jako Třešňák. Nebo tak syrovým a přitom bytostně poetickým způsobem zobrazit tehdejší Prahu, popřípadě přímo Karlín, kde autor žil. Třešňák byl (a je) naprostý kytarový samorost, jehož zhudebněné verše pomyslně šlehají jako bič v rukou neúprosného žokeje a bez slitování bodají do slabin. Z toho, co Zeměměřič obsahuje, mrazí i po tolika letech.

Zlatý hřeb: Finský nůž, Zeměměřič, Madam Praha

Zní to jako: krutě realistické zrcadlo nastavené prašivé době

Petr Korál
www.muzikus.cz, 30. června 2010

Vlasta Třešňák měřil správně

První album Vlastimila Třešňáka Zeměměřič vychází nyní v remasterované a úplné podobě, doplněno o bonusový disk a dosud nikdy nevydanými nahrávkami - písničkářovo předemigrační období tak máme v podstatě zdokumentováno.

Trvalo to sice dlouhých dvaatřicet let, čas ovšem v tomto případě Třešňákovým písničkám nijak neuškodil, ba spíše naopak, a jejich syrovost a autentičnost nyní vystupuje ještě více. A je to dobře. Zeměměřič je totiž albem, které sice neinspirovalo další pokračovatele, natolik byl Třešňák osobitý skladatel i  interpret, o to více však ční jako mnohostranná výpověď o tom, jaké to tehdy všechno bylo.

Po Krylově emigraci v roce 1969 a zvláště pak za postupující normalizace tehdejší písničkářskou scénu reprezentovali především Jaroslav Hutka, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák - ne že by byli jediní, přinejmenším však byli nejznámější a také, s undergroundem, nejpronásledovanější. Však také po čase zbyl v socialistickém Československu pouze Merta, Hutka i Třešňák raději volili odchod. Podíváme-li se na tyto tři mušketýry, okamžitě je jasné, v čem se Třešňák vymykal. Tam, kde Hutka spíše inklinoval k řešení velkých témat, a  Merta se naopak někdy nebezpečně blížil pasti přílišného poetizování, byl Třešňák plebejcem v tom nejlepším slova smyslu. A nebylo to jistě pouze jeho "proletářským" původem, pražským Karlínem, který se mu zažral hluboko pod kůži, stejně jako starý dělník z písničky Vůně salámu, solviny a melty nasákl zmiňovanými atributy dělnické třídy.

Již se o tom psalo, proč to však nepřipomenout: Třešňák nalézal krásu ve špinavosti ulic, v zaplivaných putykách a každodenní ubíjející realitě, stejně jako ji dokázal vyhmátnout jeho přítel Bohumil Hrabal, také on procházel řadou "podřadných" profesí, také on se nikdy nevyvyšoval nad prosté, zedřené lidi, hrdiny svých příběhů a písní. A také u něj najdeme poezii, ovšem cudně skrytou.

"Snad není všechno prohnilé v tom hnoji tady"

"Do nahrávání jsem chuť měl, ale překážely důležitější věci," vzpomínal Třešňák pro knižní rozhovor, který s ním vedl Ondřej Bezr, na okolnosti vzniku Zeměměřiče. "Za to, že je deska Zeměměřič na světě, můžou Jiří Pallas a Robin Hájek." Pallas, organizátor písničkářských koncertů, po podpisu Charty přesídlil do Švédska, kde vydával na deskách nejen naše písničkáře, ale také muzikanty z okruhu undergroundu - často šlo přitom o nahrávky, které pořizoval Robin Hájek, který tehdy nejen že vlastnil kvalitní magnetofon, ale byl zároveň ochoten posloužit jako výtečný nahrávací technik. Tak výtečný, že jeho práci není ani z dnešního zhýčkaného pohledu co vytknout a při poslechu těch třiceti nahrávek téměř automaticky naskočí "pokojové" nahrávky Johnnyho Cashe, jak je pořídil u sebe doma Rick Rubin.

Třešňák totiž dokáže několika verši a zemitým doprovodem na akustickou kytaru okamžitě vyvolat náladu, vtáhnout posluchače nejen do písničky jako takové, ale dát mu také pocit, že písničkář sedí hned vedle něj. Pocit intimity a  sounáležitosti. Za úvahu by jistě stálo, jak moc jsou Třešňákovy staré písničky aktuální, nakolik mohou oslovit i dnes. Jinými slovy, zdali se nejedná pouze o písničky z "babiččiny krabičky", nad nimiž pamětníci zavzpomínají, současníci se pak nad tou starobou spíše ošklíbnou. Inu, jako odpověď možná postačí verš "Snad není všechno prohnilé v tom hnoji tady" z  písně Stárnoucí tragéd anebo mrazivý Tovaryš pátera Koniáše: "znič psací stroje / trhej a pal / po stránce stránku / všechny na jednu masu / ať je ohebná / ať je jemná!"

Vlastimil Třešňák totiž, ač zpívá, že je "marod na duši", stál vždy oběma nohama na zemi. O jejímž měření i míře je celé album Zeměměřič.

Josef Rauvolf
Lidové noviny, 3. července 2010, s. 9

Zeměměřič atp.

Debut Vlasty Třešňáka Zeměměřič vyšel v roce 1978 ve Švédsku; z hlediska tehdejšího režimu šlo o album ilegální, tudíž protispolečenské.

U nás by však tehdy signatáři Charty, kterého StB po několika letech donutila emigrovat a jehož skladby jsou plné syrového realismu, desku stejně sotvakdo vydal. A ačkoli po listopadu 1989 vyšla reedice alba, původní kompletní třiceti položková nahrávka, na níž jsou některé skladby i v různých verzích, vychází teď na dvou discích poprvé. Nový obal v hnědém retro tónu naznačuje, že realita se změnila, ovšem na písně to vliv nemá. Nejsou jen archiválií, lze je jistě brát jako vše vypovídající dokument doby, ale zároveň je jejich lyrika natolik silná, sugestivní a v mnohém nepřekonaná, že album má smysl i pro nepamětníky. Třešňák bez patosu hořce glosuje, něžně pojmenovává i rebelantsky ukazuje prstem. A je až neuvěřitelné, jak jsou jeho postřehy po letech aktuální a platné i pro současnost. Nadčasové a geniální.

Antonín Kocábek

Vlasta Třešňák - Písničkář, který se nebojí, vydává raritní i nové nahrávky

Třešňákovy texty jsou drsné, bolestivé a obludně konkrétní

Je to přísná řehole - poslouchat písně Vlastimila Třešňáka. Jako vzít bič a  bít se jím do vlastních holých zad. Letošní vydání Třešňákových písní na třech CD - na desce nových nahrávek Němý suflér a ještě na dvojalbu Zeměměřič atd. se záznamy z roku 1978 - je zprávou o lidské nekompromisnosti. O hudbu tady jde až ve druhé řadě. Spíš sledujeme pěstní zápas epického básníka, padni komu padni - Ivanu Martinu Jirousovi, komunistům a nejspíš i celé české společnosti, té tanečnici go-go, která u tyče "ztloustla, tláská svoje děti, krkla, dožere se manou". Ty trýznivé písně nemohou být krásné.

Pašeráci solviny a melty

Album Zeměměřič nahrál Vlastimil Třešňák v pražském soukromí za nejhlubší husákovské normalizace po Chartě 77. Výběr z písní propašovaného magnetofonového pásku vyšel nejprve ve Švédsku díky emigrantovi, organizátorovi koncertů někdejšího pražského písničkářského sdružení Šafrán, Jiřímu Pallasovi. V Česku mohl být Zeměměřič vydán až po listopadu 1989.

Nynější dvojalbum Zeměměřič atd. přináší dvě desítky písní z původní soukromé nahrávky, většinu z nich ve dvou verzích - z února a května 1978. Takto pojaté dvojalbum je spíš "muzikologickým výstupem", který otvírá archiv,aniž by měl prvotně sledovat estetiku Třešňákových písní. Ta se ale dere ven sama. A pokud se posluchač odhodlá "na sebe pustit" v okamžitém sledu oba disky, může si během třiceti písní připadat jako v monumentální galerii,z jejích žstěn na něho neustále padají desítky masivních obrazů, které ho drtí.

Ve Vůni salámu, solviny a melty (v původním vydání Zeměměřiče nazvaném Dělník) , Třešňák jako by rozhazoval matrice Boudníkových grafik, "žhavé, tmavě modré špony". V Madam Praha se hádá se svým městem ("Jseš svině!"), s nímž si přesto užívá trochu lásky "jen tak na stojáka", než ho státní bezpečnost později odtud vypudí do emigrace. V Karlíně pak podle Třešňáka tamní hudební divadlo přijme udavačku - jak přízračná je v dobovém kontextu záměna slova uvaděčka. Ve "vedutě" z titulní písně vidíme Třešňáka, když se zeměměřičským křížem "jak mučedník běhal v poli". V Tovaryši pátera Koniáše si to vyřizuje s Martinem Jirousem (i když ho nejmenuje), který po normalizačním pokání Bohumila Hrabala pálil na Kampě spisovatelovy knihy… A všude za těmito výjevy už můžeme tušit následný oheň - plamen sirek, kterým estébák Kafka pálil Třešňákovi ruce při výslechu.

Zeměměřič patří do základů české kultury jako Smetanova Prodaná nevěsta či třeba Magorovy Labutí písně od Jirouse. Bez povědomí o nich může tuzemec ztratit orientaci v zatáčkách zdejší společnosti - asi jako kdyby na túře v  lesích sešel ze značené trasy, ztratil mapu a zároveň se mu vybily baterky v  GPS.

Tolik krásy

Zeměměřič je jediné album, které Třešňák nahrál sólově. Na všech následujících deskách ho už doprovází kapely, tedy i na novince Němý suflér. To vedlo k rytmické ukázněnosti, ke koncentrovanějším tvarům písní, k jejich zkrácení - už to nejsou bobtnající nadměrné opusy jako na Zeměměřiči, jejichž konce nedohlédneš.

Němý suflér je Třešňákovo třetí album za posledních šest let s v podstatě totožnou kapelou, která jeho písně často hardrockově hrne. Na způsobu hry tu není nic inovativního, ale její nápor s Třešňákem dobře "ladí". Nenajdeme tu ani kousek plastu, vše je zhoblováno, vykováno a vystavěno z tradičních materiálů hardrockových "zlatých sedmdesátých". Také dnešní Třešňákova poezie je ozvěnou bahna sedmdesátých let, která jasně určila jeho roli. Jako bychom se v něm brodili dodnes. Ve Veni, vidi, vici Třešňák zpívá: "Komik si ne a ne umlít panty / fízl má dvoják, noční - ranní / Writer stojí ve frontě na granty / meděj si z tvojich mojich daní."

Tyto verše nabudou obludné konkrétnosti v souvislosti s citátem z knižního rozhovoru To je hezký, ne?, který s Vlastimilem Třešňákem vedl Ondřej Bezr: "A část z mých daní jde také, coby parlamentní straně, na chod straně komunistů a  na měsíční apanáž sadistům z StB. Za mé peníze z textů, ve kterých říkám, co si o komunistech myslím, si komunisti kupují kafe a inkoust do razítek. Není to krásné?"

Mohou pak být vůbec krásné i Třešňákovy písně?

Ivan Hartman
Hospodářské noviny, 16. srpna 2010, s. 13

Merta a Třešňák: Písně o svobodě a naději

Po vynikající knize Šafrán (2009) či prvních svazcích sebraných spisů Jaroslava Hutky pokračuje nakladatelství Galén v mapování toho nejlepšího z  české písničkářské scény novým vydáním zásadních alb Vlastimila Třešňáka a  Vladimíra Merty. Třešňákova první deska Zeměměřič z roku 1978 se dočkala rozšířené edice a původně dvě samostatné Mertovy desky se záznamem z Malostranské besedy z roku 1988 poprvé vycházejí pohromadě (a také s  několika bonusy) pod názvem Live / Malostranská beseda 1988.

Merta a Třešňák tvořili v 70. letech spolu s Hutkou základní pilíře volného sdružení Šafrán. Byli a jsou to muži různých povah, různého přístupu k hudbě a  různého slovníku. Merta, absolvent dvou vysokých škol, který svou první desku vydal trochu utajeně na konci 60. let v Paříži, je básníkem rozevlátého projevu. Písničkář-proletář Třešňák, jenž od mládí snil o kariéře rockera, své drsně poetické obrazy kupí, jako kdyby mával lopatou. Oběma je společný široký kulturní rozhled a také to, že si nezadali s komunistickým režimem.

Třešňáka StB donutila - mimo jiné fyzickým mučením - k emigraci. Merta ve vlasti sice zůstal, ale v dobách, kdy byl podle neoficiálních anket nejoblíbenějším folkovým zpěvákem, musel čelit zákazům vystupování. První velká deska ve vlasti mu vyšla v roce 1978 a na další musel čekat jedenáct let. Teprve v roce 1989 vyšla zmíněná dvojice koncertních elpíček a teprve nyní se celý projekt dočkal kompletního souhrnného vydání.

Třešňák doma před emigrací nevydal nic, avšak Jiří Pallas, někdejší organizátor koncertů Šafránu, mu vydal první album v exilu. Pro Pallasovo vydavatelství Šafrán 78 natočil Třešňák ještě v Praze - v bytě svého známého Robina Hájka - několik písní jen s akustickou kytarou. Nahrávka, která vyšla ve Švédsku pod názvem Zeměměřič, je podle hudebního kritika Jiřího černého jednou z nejzásadnějších desek českého folku. Pod názvem Zeměměřič atd. ji nyní Galén vydává na dvojalbu, doplněnou o  dosud nevydané skladby z tzv. Hájkových pásků.

I když od sebe Třešňákovy studiové snímky a Mertův koncertní záznam dělí deset let, v obou případech jde o ukázku kvalitní tvorby autorů, kteří se nedali zastrašit a zlomit normalizačním režimem. V mnohovýznamových textech obou písničkářů zaujme množství odkazů na Bibli a používání křesťanské terminologie coby metafor. Jejich používání svědčí nejen o sečtělosti obou autorů, ale především o tom, že v době "povinného materialismu" přemýšleli o duchovnu, brali odkazy na křesťanství jako něco samozřejmého, jako něco, co do jejich poetického světa naprosto samozřejmě patřilo. A j sou také dokladem toho, jak se ve slušných lidech v časech nesvobody svářela beznaděj s nadějí.

Oba autoři ve svých textech pochopitelně hovoří o svobodě. Třešňák si například nechce zvyknout "na mříže v tom dusnu tady", Merta ironicky zpívá: "Nebudu si stěžovat. Vzali nám svobodu a dali bůhví kam. Co si budem namlouvat, každý sejí zbaví rád - a sám." I díky těmto veršům o svobodě a díky nevyřčeným slovům naděje zůstávají Třešňákovy a Mertovy písně z doby normalizace nadčasovým poselstvím pro příští generace.

Milan Tesař
Katolický týdeník, 2010, roč. 21, č. 48, s. 8

Zpět



Foto v záhlaví webu: A. Formanek