Vlastimil TŘEŠŇÁK
oficiální web
Nejbližší koncerty:
Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
Poslechněte si
ukázky z nového alba
Alo Trio Band - EPONYM:
ukázky z nového alba
ALTER EGO:
ukázky z alba
NĚMÝ SUFLÉR:
Diskografie
Sleevenote
To nejdůležitější z Koh-i-nooru
Když Vlastimil Třešňák v dubnu 1982 odjížděl do exilu, bylo mu dvaatřicet. Měl za sebou řadu koncertů, členství v neformálním písničkářském sdružení Šafrán, nahrávky několika skladeb pro Supraphon (které však tehdy nemohly vyjít), účast na LP desce Zakázaní zpěváci druhé kultury a vlastní album Zeměměřič, které mu v roce 1979 vydal Jiří Pallas. Nedlouho po příjezdu do Švédska začal Třešňák připravovat další desku. Materiálu nashromáždil za patnáct let vystupování dost, navíc pokračoval v psaní: píseň Rébus vznikla až v emigraci.
Přesné datum nahrávání Koh-i-nooru není známo, ale výběr písní byl jasný už koncem roku 1982. Tehdy Třešňák poslal do Kanady Paulu Wilsonovi žádost o překlad textů do angličtiny a psal mu, že "budou na nový desce, která vyjde v únoru 1983". Album samotné tehdy ještě zjevně natočeno nebylo a k dopisu přiložené texty se v detailech liší od konečných verzí. Ve starších písních autor před natáčením trochu škrtal (v Poslední večeři tak vypadla celá jedna sloka), jindy drobně připisoval. Také zjevně váhal, jak některé písně pojmenovat: text, který je v rukopisu nadepsán On, ona a strom, se na desce objevil pod názvem Láhev deště, skladba Tiskařský šotek prošla výraznými úpravami a nakonec dostala název Extempore.
Jiří Pallas ve svém švédském vydavatelství Šafrán 78 do té doby publikoval jen nahrávky, které nějak získal zvenčí; většinou byly pořízeny amatérsky v Československu.
To platilo i pro Zeměměřiče, pro nějž byla použita část pásku natočeného v pražském bytě na jaře 1978. Teď však Pallas domluvil natáčení s kapelou, v profesionálním studiu AB Musikfabriken ve Stockholmu. Pro Třešňáka bylo hraní s rockovou skupinou novou zkušeností: ne že by ho rock nezajímal, neměl však na aparaturu. Pořekadlo, že folkaři jsou vlastně chudí rockeři, se na něj hodilo dost přesně. Vystupoval sám, někdy s jinými folkovými písničkáři, a také s "cikánskými jazzmany" Milanem Kormanem a Vojtěchem Gadžorem. Přesto bylo z jeho písní vždy patrné, že by s rockovými aranžemi mohly výborně fungovat.
Vycizelovaný zvuk Koh-i-nooru byl však nakonec spíše souhrou okolností než naplněním předem promyšleného konceptu. Se svými spoluhráči se Třešňák poznal až ve Švédsku. Jen jeden z nich byl Čech: Milan Tutsch před svou emigrací bubnoval v Citrónu a krátce v Katapultu. "Seznámil nás Jirka Pallas, v Uppsale. Tutsch v Praze zapálil nějakýho bolševika ve výtahu, myslím, že na něho hodil dělbuch. Ale nebyl to atentát, on prostě jen dělal hovadiny, a tak musel utéct," vzpomíná dnes Třešňák. "Pak už jsme se moc nestýkali. Vím jen, že se později přihlásil do armády."
Také s ostatními hudebníky Vlastimil Třešňák spolupracoval jednorázově – a pouze v nahrávacím studiu, žádný společný koncert nikdy neodehráli, i když ho trochu plánovali. Americký kytarista Michael Meadows ve Švédsku studoval a zkoušel hrát s amatérskou rockovou kapelou, v níž byl Milan (tehdy už si říkal Mike) Tutsch bubeníkem. "Michael byl maniak do takových pinkfloydovských zvuků. Přinesl si Fendera, ve studiu byla aparatura Marshall, podstatně lepší než ta, kterou měl doma, takže byl velmi spokojený a všechny rejstříky si pečlivě nastavil. Já jsem tu aranž nevedl, to vznikalo kolektivně. My toho hodně vymysleli až ve studiu. Když jsem třeba zjistil, že je možné natočit výstřel, hned jsme to v Koniášovi spontánně udělali." Švéd Lars (Lasse) Holmberg hrál na syntezátory a měl také roli zvukového režiséra. Peníze na studio však brzy došly, proto album uzavírají dvě skladby jen s akustickou kytarou.
Skoro všechny písničky měl Třešňák ještě z Československa. Pět z nich – Láhev deště, Croupier, Poslední večeře, Tovaryš pátera Koniáše a Extempore – natočil už v roce 1978 na pásek, z něhož pak Jitka Pallasová vybírala písně pro gramofonovou desku Zeměměřič (kompletní nahrávka vyšla roku 2010 jako Zeměměřič atd. na dvou kompaktních discích). Koh-i-noor je pestřejší než předchozí deska, také díky širší výrazové škále Třešňákova zpěvu. Nové instrumentace dodaly písním barevnost, v několika případech důrazný rytmický základ, někdy skladbu zřetelně posunuly: efektně gradovaný Tovaryš pátera Koniáše se hodně liší od akustické, syrové a expresivní verze, která předtím vyšla na desce Zakázaní zpěváci druhé kultury.
Atlant je reflexí Třešňákova hraní na Karlově mostě v letech 1967-1969: pod barokními sochami Jana Brokoffa, jeho synů a Matyáše Bernarda Brauna. Láhev deště zase odráží smrt Jana Palacha: "U Národního muzea se v lednu 1969 stanovalo, držela se hladovka. Taky jsem tam byl, tam to začalo vznikat. Ještě se mi do toho promítla sebevražda kamaráda Tomáše Floriana, studenta-bohoslovce. Pak jsem dal text nějak dohromady." Jako u většiny Třešňákových textů se ani zde konkrétní zážitek do písně nepromítl nijak prvoplánově, původní inspiraci by posluchač sám od sebe nerozluštil.
Skladba Tovaryš pátera Koniáše vznikla v roce 1975, když Ivan Jirous a jeho přátelé pálili na Kampě Hrabalovy knihy (Bohumil Hrabal tehdy poskytl rozhovor týdeníku Tvorba, který byl vnímán jako kolaborace s režimem). Těžko však tvrdit, že je to píseň o pálení Hrabalových knih.
Píseň Martine! napsal Třešňák o někom, koho blíž neznal: "Bratr Petrušky Šustrové, Martin, emigroval s matkou do Švýcarska. Jednoho dne se šel koupat a už se nevrátil, nikdy ho ani nenašli. Možná to byla sebevražda, to si myslela hlavně jeho matka, spíš ale šlo o nešťastnou náhodu. Zdědil jsem po něm košili a olejové barvy."
Extempore odráží jeden z paradoxů doby: zakázaný spisovatel na schůzce chartistů vyprávěl, jak jeho divadelní hry mohou být uváděny pouze pod cizím jménem. Debatě přítomný Vlastimil Třešňák tehdy pracoval jako pomocný dělník v tiskárně: "Nosil jsem ze sazárny půlmetráková plata se sazbou k rotačkám. V té tiskárně se vyráběly plakáty zvoucí na neslavné hry slavného dramatika bez jeho jména."
Píseň První máj začala vznikat na policejní cele, kam byl její autor umístěn v době Svátku práce - jednoho z posledních, které v Československu zažil.Na obal desky Třešňák použil svou fotografii domu v Křesomyslově ulici v pražských Nuslích - a podle ní album dostalo název. Není tu tedy žádná přímá souvislost se slavným diamantem, jehož perský název znamená Hora světla.
Koh-i-noor byla produkčně nejnákladnější deska, kterou Jiří Pallas vydal, a těžko by ji mohl realizovat, kdyby na ni nedostal ve Švédsku dotaci. Dnes na to vzpomíná: "Podpora, kterou nám tehdy dala švédská Kulturní rada, byla důležitá, ale nakonec nestačila ani na studio. To bylo strašně drahé, snad 500 švédských korun za hodinu. Nahrávalo se tři nebo čtyři dny. Mastering pak dělal Lasse Holmberg ve studiu Metronome, kde tehdy pracoval. Lasse je můj kamarád a hodně mi pomohl; čistil a stříhal skoro všechny desky, které jsem vydal. Koh-i-nooru se prodalo asi 300 nebo 400 výlisků, vynaložené náklady se samozřejmě nikdy nevrátily."
Hned po listopadu 1989 se začalo jednat o reedici Koh-i-nooru v Československu. Jiří Pallas přivezl pásek, ale v Koordinačním centru Občanského fóra ho svěřil do špatných rukou. Zvukový technik Miloš Dražil, který měl nahrávku připravit k vydání, ukradl Občanskému fóru peníze, zmizel do zahraničí a nikdy už pásek nevrátil. Pallas žádnou kvalitní kopii neměl, a tak nakonec Koh-i-noor vyšel až v roce 1998; byl přitom použit přepis gramofonové desky.
Mezitím Supraphon vydal desku stejného názvu, která však působila dost podivně: na první straně bylo šest skladeb z původního Koh-i-nooru, na druhé pět nových písní, zaznamenaných v říjnu 1991 v pražském studiu Mozarteum. Třešňák zase začal hrát se saxofonistou Milanem Kormanem a kontrabasistou Vojtěchem Gadžorem: "Po svém návratu jsem Kormanovy navštívil v Karlíně, v jednom bytě tam bydlely čtyři generace. Přinesl jsem zrnkový kafe a kaviár, aby viděli, jak se žije na Západě. Moc nadšení z kaviáru nebyli - vždyť jsou to jikry! A kafe není umletý! Muzikantsky jsme se zase rychle shodli, něco jsem jim zahrál, oni všechno rychle pochopili a sami to pěkně opentlili." Ve studiu se přidal bubeník Miloš Kejř, který s Gadžorem vystupoval v baru.
Mezi natočenými skladbami byly nové i starší. Život žehem (na obalu supraphonské desky uvedený jako Habaďůra emigrace) vznikl ještě v době, kdy Třešňák přemýšlel, má-li podlehnout nátlaku policejní akce Asanace a požádat o vystěhování. Sisyfos a Ahasver je z osmdesátých let, kdy Třešňák hodně cestoval po Evropě: "Udělal jsem písničku-varování o tom, že mám spojení na Pavla Tigrida, který by mě vytáhl z případné bryndy." Dvě písně vznikly až po návratu do Československa, váhavém a pozvolném: poprvé přijel v květnu 1990. "Žižkovská je o jednom z těch prvních setkání po návratu, byl jsem se podívat do hospody U Božích bojovníků na Žižkově, kam jsem před emigrací často chodil. A v té hospodě jsem vyslechl místní štamgasty: bavili se o tom, co si všechno nakradli a jak se jim teď bude podnikat. Taky Mefisto a dr. Panzerfaust vychází z rozhovorů na počátku devadesátých let. Potkal jsem tehdy svého vrstevníka, bývalého vlasáče, nyní začínajícího obchodníka se zbraněmi."
Původním záměrem Supraphonu přitom bylo natočit s Třešňákem celou novou desku. Tu se však nepodařilo dokončit: "Nežil jsem tehdy ještě v Čechách, musel jsem odjet. Tak jsem vymyslel takový blbý kompromis. Je to moje vina, že to tak dopadlo." Milan Korman potom hrál i na albu Koláž (1995), přidávali se další členové Kormanovy hudební rodiny, Petr a Jiří, ale po pár letech společné vystupování skončilo. "Měli se mnou blbý živobytí, nemohl jsem jim zaručit stálý příjem, což potřebovali. A tak šli hrát do vinárny s cimbálovkou a jsou tam doteď. Hrají ve vyšívaných vestičkách a za nimi se v propanbutanovým krbu peče bejk. Basista Petr Korman, který je tomu krbu nejblíž, má na zádech toho vyšívanýho oblečku zašitý azbest." Třešňák pak kolem sebe soustředil rockovou kapelu a natočil s ní alba Inventura, Skopolamin a Němý suflér.
Jaroslav Riedel