Vlastimil TŘEŠŇÁK
oficiální web
Nejbližší koncerty:
Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
Poslechněte si
ukázky z nového alba
Alo Trio Band - EPONYM:
ukázky z nového alba
ALTER EGO:
ukázky z alba
NĚMÝ SUFLÉR:
Diskografie
Recenze
Třešňákovo Alter ego: zdrávo
Vlastimil Třešňák nikdy nevydal špatnou desku. Platí ten výrok i po té nejnovější, nahrané trochu překvapivě s jazzovou kapelou? Jsou písničkáři, kteří s lehkostí chrlí stovky a stovky písní: skutečně silná z nich je nakonec třeba polovina nebo třetina. Vlastimil Třešňák je jiný typ: jeho repertoár ze sedmdesátých let vydal na dvě desky, jež mohly vyjít až ve Švédsku, péčí Jiřího Pallase a jeho labelu Šafrán. Ale ty dvě desítky songů na Zeměměřiči a Koh-i-nooru jsou silné od začátku do konce: ve své ambici zachycovat mizernou dobu skutečně básnicky a vlastně nepřestat žasnout nad krásou, která nemizí ze světa ani v horších časech.
S azbestem na zádech
Po převratu a návratu do vlasti Vlastovi Třešňákovi chvíli trvalo, než se autorsky odblokoval. V roce 1992 dohrál "druhou stranu", pětici suverénních písní, na nově vydávaný Koh-i-noor a v roce 1995 následovalo celé album Koláž pod značkou firmy Třešňák-Korman-Koller: songwriter se tu znovu potkal s dávnými karlínskými spoluhráči, romskou rodinou Kormanů, a zároveň s "producentem z popového světa", který měl přinést nahrávce víc zájmu. Když si čteme Třešňákův komentář k osudu téhle kapely, napadne nás, že málokdo u nás má tak blízko k Tomu Waitsovi, jeho permanentnímu chrlení historek a popouštění uzdy fantazii jako právě Třešňák: "Měli se mnou blbý živobytí, nemohl jsem jim zaručit stálý příjem, což potřebovali. A tak šli hrát do vinárny s cimbálovkou a jsou tam doteď. Hrají ve vyšívaných vestičkách a za nimi se v propanbutanovým krbu peče bejk. Basista Petr Korman, který je tomu krbu nejblíž, má na zádech toho vyšívanýho oblečku zašitý azbest."
Takže tyhle "nové začátky" vyústily víceméně do ztracena, i když po nich zůstaly výborné písně Mefisto a Dr. Panzerfaust (start divokých devadesátých let s naivním - a o to nadšenějším - přechodem k tržní morálce) nebo Crusoe! o nelehkosti návratu domů ze všech vzdálených ostrovů. Až od roku 2005 začal Třešňák znovu žít pravidelným hudebnímživotem: zároveň se muzikantsky poposunul k žánrovému bluesrocku. Poprvé v životě měl stálou elektrifikovanou kapelu: jádro tvoří kytarista Jaromír Panáček a bubeník Martin Rychta, později přibyl baskytarista Jan Volný. Hlavním profitem zůstávají alba Inventura (2005), Skopolamin (2007) a Němý suflér (2010) coby příležitost a archiv pro Třešňákovy pořád silné texty; slabým místem byla samotná hudba, která se místy málo bránila bluesrockovým klišé. Na koncertech bylo zřejmé, že kapelu k sobě váže přátelský duch a že byvšímu folkaři velmi vyhovuje hlasitý atak elektrického bratrstva - ale marná sláva, vlastním dřívějším stylem melancholických širokých akordů nasadil laťku, která se tady nezachvěla. Kapela měla ještě jeden neblahý efekt, který se naštěstí nedotkl alb: v radostném randálu nebylo na koncertech Třešňákovi rozumět (platí to přinejmenším pro kompletní dvě vystoupení, která autor těchto řádek absolvoval), takže z textů písní něco měli jen ti, kdo je předem znali.
Při tom všem se však Třešňák udržoval v autorské a interpretační pohotovosti, sláva. V písních z poslední dekády se často profiluje jako kousavý, výsměšný ostouzeč stavu země, od uzurpátorů moci a byznysmenů po pasivní obyvatelstvo vtipkující u hospodské stravy. Ale jestliže je třeba dnešnímu Neilu Youngovi vytýkána přílišná vážnost, apokalyptická zachmuřenost a zaťatý škleb láteřícího důchodce, pak do těchhle rizikových zón Třešňáka nepouští jeho hra s jazykem a s motivy, ironie a sebeironie a hlavně permanentní kontrola, jestli tvar neztrácí poetický náboj.
V téhle kondici dospěl až do současnosti, kdy se rozhodl nové album - v péči vydavatelství Galén, které dnes významně drží laťku v péči o archivní i novou českou tvorbu - natáčet s novou kapelou. Ukázalo se, že kapelníkem, respektive producentem alba by mohl být Jan Štolba: muž, který je léta přítomný v hudbě i literatuře (jako autor i kritik poezie). Štolbovo domovské teritorium je jazz, zároveň od něj léta odchází k hraní s Oldřichem Janotou a Vlastimilem Třešňákem nebo k improvizacím s lidskou básnickou sopkou Radomilem Uhlířem.
Jiný jazz, chytrá horákyně
Po pár písních z Alter ega zjistíme, že hudebně se tu odvíjí něco docela napínavého. Štolbův Temporary Quintet skutečně nechal prosáknout jazz do Třešňákových písní víc, než jsme byli dosud zvyklí, ale styl se pořád trochu mění. Na samém počátku se trochu lekneme, že budeme poslouchat žánrové hraní, ale hned v druhé Chytré horákyni nastoupí docela ambiciózní přeryvy a střihy a třetí Když Bůh rozdával "Tralalá" nechá text padnout do psychedelického volnějšího hraní, evokujícího "lynchovský" jazz odněkud z Lost Highway. Překvapivě často se tu prosadí živoucí, energický rytmus - což pak tvoří zvláštní kombinaci třeba v songu Nový prostor č. 33 s neutěšeným životopisem bezdomovce, "prodavače NP na Letenském náměstí": "Dám krev, než půjdu do penálu/ třiatřicet mám na neděli/ Krabice vína za mříže od kanálu/ Kristovy léta a mám po prdeli!" Závěrečný povzdech člověka na ulici, který stojí mimo všechny oficiální instituce, připomíná, že Třešňák je prostě skutečný básník: "Miluju Pána Boha - ale on má papeže…"
To už jsme u textů, které se nedají oddělit od Třešňákova výrazu: pořád má v sobě horečnatost, ale písničkáři se bůhvíjak podařilo neudělat z ní svůj mechanický trademark. Snad díky tomu, že má v sobě kus baviče a herce: což je dobře slyšet v rapovaných (anebo prostě jen mluvených) pasážích. Na desce se střídají pohledy kolem sebe s pohledy dovnitř: na jedné straně z nezbytí vykřičené invektivy vůči současnosti, na straně druhé otázky pro sebe sama.
To střídání je jedním z důvodů, proč album při poslechu dobře funguje: navíc všechno to tázání, kým jsme skutečně a zda jsme náhodou nepřijali vnucenou existenci zvnějšku, připomíná písně mladšího Třešňáka na jeho prvních dvou albech. Rodné číslo až překvapí: i když ho lze brát jako metaforu, přece jen tu Třešňák oslovuje křesťanského Boha: "Hledám tě nocí, čekám na důkaz/ píšu ti, odepiš, uvěřím/ Mezi bezvěrci jediný stávkokaz/ hledám, zbývá jen Vatikán a Řím…" Z druhého pólu Alter ega má silnou atmosféru třeba Promlčený - song inspirovaný procesem, v němž se Jaroslav Hutka nedomohl satisfakce. I tady, kde jde především o něco jiného, je vidět, že Třešňák má pořád otevřenou čakru pro silně neotřelé rýmy: viz frajerské "Yes, I am" / nezájem. Nejtvrdší slova a nejméně iluzí má Třešňák pro svou generaci (Talkin’bout my generation, zní podtitul Chytré horákyně) s bilančním sloganem "proměna ze sojky na straku": "V šest hodin po válce/ v Abbey Road na přechodu/ buď tam, má generace/ přikulhám od východu…" Náznakem, že staří přátelé o sobě vědí, je Píseň práce ("Vy si zrňte, já chci být ta pleva, na panským nedělám - jdu nic nedělat do trní!"): jako hosté si sem přišli zazpívat Vladimírové Merta a Mišík. Tam, kde si Píseň tří rentiérů (tak zní podtitul) ještě dělá svobodnou srandu, diagnostikuje už Krize oběti zahnané do kouta: "Neskončíli krize na měsíc/ spáchám svůj čin!/ Půjčím si deset tisíc za tisíc/ I ten si půjčím, i ten si půjčím!"
Finální song po prohnaných rytmech smířlivě zvolní a prozradí, že Třešňákův lyrický subjekt si ani dnes není skálopevně jistý sebou a svým Pegasem: "Ze soutěže svých dvojníků/ sis loni odnes bronz/ a letos skončil - předposlední!/ Čím dál méně jsi to ty…" Ale vztahovat tuhle polohu k albu Alter ego nedává smysl, tady se vyvětrávání a sebevýprodej nekonají.
Ukradená léta
Na Třešňákově albu je znát, že vznikalo v čerstvé, vlastně příležitostné partě, která neměla repertoár dlouhodobě osahaný, ale spíš přijala vznik alba jako laboratoř. Zároveň - snad díky múzičnosti a instinktům Jana Štolby v roli hudebního producenta - dopadlo Alter ego z větší části výtečně a přiřadí se k tomu nadčasovějšímu z Třešňákových nahrávek. I když tu pár míst asi budeme při opakovaném poslechu přeskakovat, vcelku je to svědectví o tom, že Vlastimil Třešňák je i po čtyřiceti letech na scéně pořád aktivní. Tedy žádné příjemné mělčí pokračování starého známého stylu (což je dnes tichá dohoda mezi mnoha "starými mistry" a jejich publikem): jak hudebně, tak básnicky vede Třešňák své zápasy tady a teď.
Jen pár českých osobností z jeho písničkářské a rockerské generace je ještě tak opravdově tvůrčích. Jako by si čilý Třešňák chtěl vynahradit ukradená léta, kdy vinou všech těch parchantů od totalitní moci nemohl hrát a být v kontaktu s českým publikem.
Pavel Klusák
Lidové noviny, 2. 3. 2013, s. 28
Vlastimil Třešňák překvapuje. Natočil "jazzovou" desku
Právě vycházející albová novinka písničkáře Vlastimila Třešňáka nese název Alter ego a posluchače, kteří protagonistu znají ze starších dob jako nenapodobitelného folkaře nebo si oblíbili jeho současnou koncertní rockovou tvář, patrně překvapí.
Původní záměr vydavatele, aby deska byla po mnoha letech sólovým albem, Třešňák odmítal a prosazoval bohatší zvuk. "Naštěstí jsem si vzpomněl na jeho letitou oblibu swingu a podobné muziky," vzpomíná Lubomír Houdek z vydavatelství Galén. "Navrhl jsem mu tedy natočit některé písničky v jazzové náladě."
Třešňákovi se nápad okamžitě zalíbil. "A když k naší společné radosti přijal roli kapelníka Jan Štolba, bylo vyhráno," dodává Houdek. Saxofonista a aranžér Jan Štolba přizval k natáčení vynikající jazzové muzikanty Adama Tvrdého (kytary), Vladimíra Strnada (klavír), Antonína Šturmu (kontrabas) a Petra Mikeše (bicí). Nová skupina dostala "krycí název" Temporary Quintet.
Deska nabídne posluchačům jedenáct nových písní z let 2011-2012. Představují svého autora v jeho typické roli kousavého, ironického, nesmlouvavého, ve své tradiční nesmiřitelnosti se vším, co mu vadí, přesto poetického a v lepší doufajícího glosátora. Písně obsahují typickou Třešňákovou hru se slovy, servíruje jinotaje, skrývačky, trousí generační rekvizity. Do písně Píseň práce si Třešňák přizval kolegy Vladimíry Mertu a Mišíka.
Třešňákovo album vydává Galén jako klasické CD v podobě digipacku, ale je připravena i de luxe edice v limitovaném nákladu 500 ks, kde zájemce získá nejen vydání na vinylu, ale i celé album na CD a navíc i originální číslovanou fotografii od Vlastimila Třešňáka ze 70. let, kdy se věnoval také fotografování. Digitálně album distribuuje portál www.supraphonline.cz.
Ondřej Bezr
www.iDnes.cz, 1. března 2013
Alter ego jízlivého zeměměřiče
Mezi muzikantsky stále aktivními členy spolku Šafrán, v němž se zkraje sedmdesátých let sdružila podstatná část nastupující a záhy okřikované i umlčované generace českého a slovenského folku, patří Vlastimil Třešňák k těm nejpřesvědčivějším. Nežije z minulé slávy, nerecykluje svou image ani písně, právě naopak - zažitou představu písničkáře s kytarou a foukací harmonikou dávno zapudil a svými alby opakovaně překvapuje. Nahrávka Alter Ego, kterou mu vydává správce českého písničkářského odkazu Lubomír Houdek v nakladatelství Galén, není výjimkou.
O kolekci jedenácti nejčerstvějších Třešňákových písní se s předstihem mluvilo jako o jazzové desce - hlavně proto, že ji produkoval jazzový saxofonista a aranžér Jan Štolba, který zpěvákovi sestavil i kapelu Temporary Quintet, v drtivé většině personálně odlišnou od Třešňákova obvyklého Bandu. Alter Ego však rozhodně není nová Koláž, jak se jmenovala první (a na dlouho i poslední) poemigrační nahrávka Vlasty Třešňáka z poloviny devadesátých let pořízená s Kormanovci, romskými jazzmany z Karlína.
Na novém albu se v jazzovém tempu a náladě odvíjí jen asi polovina písní, ve zbytku stopáže se derou do uší naostřené bigbítové skladby s expresivním zpěvem, jimiž v roce 2005 překvapilo Třešňákovo "comebackové" cédéčko Inventura a které i tady mírně převládají. Doprovodná kapela dokonce zvládne jazzující i rockovou polohu prostřídat v průběhu jediné písně, aniž by to působilo nevěrohodně - na tom má ovšem zásluhu zejména sám Třešňák, jehož tu ležérní, jinde naléhavý, technicky však vždy bezchybný zpěv se blíží až projevu šansoniérů.
Jakkoli není dobré hudební stránku Třešňákových desek z posledních let přehlížet, jsou v jeho případě stejně nakonec tím nejpodstatnějším texty. Hry se slovy a jejich významy, ironické a nesentimentální glosování současnosti – v tom je Vlastimil Třešňák přinejmenším od dob exilové nahrávky Zeměměřič jedinečný: "Prolezla kanál, protáhla se i sítem / řád Za chrabrost přebírá ve fraku / Zmizíkem přepadělá curriculum vitae / proměna generace ze sojky na straku!" účtuje s vlastním pokolením v jedné z nejpodařenějších písní Chytrá horákyně a silné obraty i obrazy servíruje také v dalších skladbách.
Třeba v Písni práce, kde se u mikrofonu vystřídá s hostujícími souputníky Vladimírem Mišíkem a Vladimírem Mertou. Z těch tří originálů daleko za šedesátkou má nyní nejvíc co říci právě Třešňák.
Milan Šefl
Týdeník rozhlas, 2013, XXX, č. 14, s. XXX
Vlastimil Třešňák: S povolením k pobytu
Dal se na jazz. Třeba jen pro tentokrát, kdy za něj píše, skládá, možná i hraje a zpívá jeho alter ego. Alter ego - tak se jmenuje i jeho nové CD. Hodně povedené. Kupodivu se vejde i do "písničkářské" škatule.
"Milý pane Třešňáku," napíšu nejdřív mailem do Jinonic, kde tenhle muzikant poslední roky žije. Taky maluje, píše, fotí. A vyprávím mu přes počítač, jak "jsem vystoupila z auta a táhnu si s sebou domů, do třetího patra, váš chraplavý hlas. Jel se mnou dvě hodiny z chalupy. To vaše alter ego z novýho cédéčka. Klavír, saxofon, jazz. Žádné zpívání na mostě, profesionální muzikanti. Líbíte se mi dneska, vy šedesátníku, víc než tehdy - to jsem vás moc neznala, když jste hrál třeba Finský nůž. Můžu si s vámi o tom všem psát? O tom mostu, kam se dalo z Karlína dojít pěšky?" Klepla jsem "Odeslat" a druhý den, minutu po půl desáté dopoledne, přišla odpověď. "Moc intimní, vymyslím gag." Překonal se, Mistr. Obvykle odpovídá třemi slovy. Zkratka, jak už dlouho vím, je jeho dobrá vlastnost. Nemluví zbytečně, leda… když si přivodí radostnou náladu. Vymýšlím i já - jak využít jeho talentu psát, jak ho přimět?
Mezi barem Akropole a Ellou
Postavím se mezi bar, kde se dá kouřit, a sál, kde to nejde. Divný u jazzu! Až sem, k těm futrům od dveří, na mě narážejí vlny, co Vlastimil Třešňák vysílá do nekuřáckého éteru pražského klubu Akropole. Není nás tu milion. "Balkony jsou plné," zvedne oči přes klobouk do prázdného temna u stropu. Chybí i kmotři Vladimír Mišík a Merta. "Vladimír Mišík - Na Františku! Vladimír Merta - bůhvíkde," štěká, jako by podával hlášení. "Tak se toho křtu zhostím sám a zazpívám jejich sloky v Písni práce."
Ta přijde až za čas. První zakňučí táhlý saxofon Jana Štolby a přidává se Temporary Quintet. A Třešňák zaměřuje - nás milion nepřítomných.
Začíná jemně ultimativně písní Slečně Elle. Jeho alter ego. Jazzové, možná si odskočilo ze suterénního klubu v Greenwich Village. Šeptá hlasitě.
Nechávám uhasnout cigaretu, jak se to musela povinně naučit ze směrnic Evropy. O futro naproti se opře Josef Rauvolf, novinář, překladatel, hudební kritik. Mlčí v tom svém kabátu k patám. Pak zvedne palec, mrkne levým okem, víc nemusí. Naučila jsem se od něj odezírat, seděli jsme proti sobě deset let v redakci.
K mikrofonu přivádí Vlastimil Třešňák Slečnu Ellu…
Interview č. 2/b a č. 1
Posunu na moment čas o čtrnáct hodin dopředu. Otvírám mail ráno po koncertu, Třešňák svítí "tučně". Už ví, jak na mě, už vymyslel ten gag, píše: "Zachovám se jako továrník René Skalský ve filmu Pytlákova schovanka: Věrný sluha Bolton říká svému pánovi, že novináři by s pánem rádi udělali rozhovor. A továrník René Skalský odpovídá:´Well, poskytněte jim, Boltone, zkrácené interview č. 2/a.´"
Vlastimil Třešňák k tomu přidává: "I já mám připravený rozhovor č. 2/b, je to zkrácené curriculum mých textů z alba Alter ego, chcete ho?"
Ťukám odpověď. No… tedy… přece… Nakonec napíšu třemi slovy: "Tak tedy dobře." Kliknu "Odeslat", teprve když vylovím ze své i počítačové paměti záznam osmihodinového rozhovoru s Vlastimilem Třešňákem, který jsme učinili před několika lety. Mám v archivu nezkrácené interview č. 1, Mistře… Nejdřív ovšem dnešní interview č. 2/b z Jinonic. Tvářím se proti holé zdi své pracovny uraženě, ale Třešňákův průvodce jeho písněmi Alter ega mě baví: "V recenzi na jednu moji knihu stojí, že ´… příběh vypráví autorovo alter ego´. To je milé, ovšem knihu jsem napsal já. Ale nápad dobrý - nechat své alter ego vyprávět svůj příběh, trochu ho korigovat, vylepšovat a vést mu ruku. A mé alter ego takto napsalo píseň Slečně Elle, slečna Ella promine. Já mu jenom radil, nahlížel přes rameno, doléval kalamář a vedl mu ruku. To aby on - mé alter ego - za mne vyzmizíkoval všechny staré dluhy, nedochvilnost a nesplněné sliby. ´Vyčistíme rejstřík restů!´ šeptám mu do ucha. ´Svědomí je kilo peří!´ K vinylové edici Alter ega je přiložena fotografie mé nejmilejší slečny Elly. Slečna Ella promine…" Slyším Ellu živě. Před těmi čtrnácti hodinami, v klubu Akropol na Žižkově. Zpívá a hraje rodák z Karlína. Nevím, jestli na kytaru z blešáku. Vím z interview č. 2/b, že "… nové písně jsem kolegům z Temporary Quintetu předvedl na kytaru z blešího trhu. Jan Štolba je zaranžoval a spolu s Adamem Tvrdým, Vladimírem Strnadem, Antonínem Šturmou a Petrem Mikešem ozdobil."
Vídeňský hrách
Někdo mi k futru baru v Akropoli podává dvojku bílého. Neohlížím se a loknu si skladkokyselé žlutosti. Nepitelné. Radši se stát abstinentem, a k tomu nejíst maso! Vlastimila Třešňáka jednou potkalo něco podobného. Test vegetariánství mu kdysi dávno dopřál Pavel Landovský, když ho pozval na zkoušku nové hry do vídeňského Burgtheatru.
"Říká mi: ´Hele, přijď do teátru v půl dvanáctý. V divadelní kantýně dělají výborný holky výbornej vídeňskej řízek a guláš! A já mám v novém kusu konečně mluvenou roli!´ Sedím a poslouchám, jak Klaus Maria Brandauer hodinu a půl cosi deklamuje, a Landovský furt nikde. Pět minut před koncem kusu proběhl po jevišti zprava doleva ve vesnickým úboru ze 30. let a táhl na kolečkách kozu. Když byl uprostřed, zařval: ´Koza, koza!´ A byl konec, opona. ´Jak to máš s němčinou, Pablo?´ ptám se ho. ´Gut to mám! I s rakouštinou!´ Šli jsme tedy do kantýny a mladičké kuchařinky už z dálky radostně mávaly: ´Páfel, na endliš! Páfel, haló, Liebling!´ Na jídelním lístku bylo německy napsáno, že mají vídeňskej řízek, vídeňskej guláš a hrachové purée. Pavel na krásky v kuchyni tou svojí německou rakouštinou zavolal, že chceme jednou řízek a jednou guláš. Přinesli nám dvakrát hrách…" Pauzíruju s vínem, když tu jazzovou vášeň další písně uvede zpěvák slovy: "Je to konečně jisté! Už nebudeme muset nosit po kapsách občanské průkazy, brzy budeme mít pod kůží čip - ha!" A dá se pohrdavým hlasem do frázování písně Státní zaměstnanec: "Klon nechráněného styku/ levobok, penze, pevný plat/ Pastorek trojky prognostiků/ spíme - nahlíží do šuplat…" Vtahuje do té hrůzy i mě a příští den se z mailu od VT dozvím, že "píseň Státní zaměstnanec nezpívám já, to huláká devótní Provolávač pod penzí. Často ho, uřvanýho, vídám - arogantní komplex, čísi pomocná stráž. Napsal jsem si ho, i když se děsím davů, špalírů lidí, kteří někomu provolávají Sláva. Ať už na Hradčanském náměstí, v Chánově, na Letné, či jinde. Text písně je milostné vyznání jednoho z provolávajících, vyznání po pěti volebních pivech nebo po pěti gólech. IQ má Provolávač stejné jako číslo dresu. První dvě sloky pak zpívá úředně vygenerovaný robot Big Brother. Slibuje nám zavést pod kůži mikročipy - místo občanského průkazu…" I kdybych chtěla, už si nesednu. Sál je naplněný. Provolávači rocku - tentokrát tedy jazzu - chodí pozdě.
Chytrá horákyně
No jo, expert na muziku nejsem, a tak se mi těžko hudebně zařazuje tahle právě uváděná stížnost v písničce Chytrá horákyně. V Akropoli slyším jazz, rock, Donovana… slyším Třešňáka. Ten ji tomu náhle plnému publiku uvádí: "Podíval jsem se na svou generaci střízlivým zrakem poté, co jsem v televizi viděl reklamu na jakýsi nejedlý hamburger, kterou provázela píseň My Generation od kapely The Who - od těch nespoutaných rockerů z Londýna. Zabalme se, Beethoveni…!" Pak spustí. Musí to mít v hlavě dlouho. V nezkráceném interview č. 1 zaznamenávám stopu budoucího pocitu, který zrovna vyzpívává: "Jo, v 80. letech měla kdysi slavná česká punková kapela Lemon turné po Německu. Poslední koncert dávali ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem tehdy žil. Někteří z kapely spali u mě, ušetřili za hotel, metalisti. Přišli do mého kutlochu a:,Co, co jako vole, kožený, vole, bundy, cvočky, máš to tady dobrý, vole, klídek, pivo!‘ A udělali si pohodlí, metálisti. Svlíkli se z ocvokované kůže do domácího a měli na sobě - červený trenýrky s kapsou a bílý spartakiádní tílka! Rockeři! Posral jsem se smíchy…"
Dávám červený puntík
Akropoli najednou zahltí lehkost. Klimpr v rytmu kabaretního vesela, dusna.
Navzdory tomu má píseň název Krize. Autor ji v interview č. 2/b popisuje takto: "Krizí začíná veselejší část Alter ega, kabaret, chudá rocková opereta, chudý vaudeville. ´Chudoba mi leze do peněz!´ naříká kabaretiér. V klipu k písni Krize bude hrát hlavní roli Charlie Soukup. Krátce ke scénáři: Chudý reemigrant přijíždí po letech zpět do vlasti, v kapse jedno sous a jeden cent, stejně chudý, jako když do emigrace odjížděl. Naštěstí mu ale kamarádi, jazz-rockeři, nabídnou půjčku do začátku. Před státní bankou chudý emigrant narazí hlavou do reklamního plakátu se sloganem, Půjčíme vám deset tisíc za tisíc!‘. Otřesený Charlie nabídku přijme a zapojí se do pracovního procesu placení daní…" Je to muzikálně lehké a textem vážné. Paradox, který Vlastimil Třešňák zná a používá v životě i v tvorbě. Z Československa ho vyhnali, usadil se ve Švédsku, žil v Německu, Francii, Rakousku, cestoval po Americe a vrátil se dlouho po "revoluci" domů.
Na svém "stavu emigranta" už nic neměnil. Zůstal poddaným švédského krále, o vrácení českého občanství neprosil. Nesmí volit. A někdy je "nikým", když úřady popletou jeho rodné číslo. Emigrant v reemigraci. Disident v postdisentu… jsou to nejspíš zbytečně velká slova, protože skutečnost je taková, že Třešňák je Třešňák, je Třešňák… Budoucí průšvih tušil už při návratu domů.
Konečně, byl včas varovaný - Pavlem Tigridem a Jiřím Pelikánem. Mám na to důkaz. V interview č. 1 vzpomíná:
"Měl jsem ve Frankfurtu výstavu obrazů, zrovna když tam byl na knižních trzích Jiří Pelikán a Pavel Tigrid. Přišli na výstavu a Pelikán, že se mu líbí obraz Franze Josefa Strausse, toho bavorskýho, nenáviděnýho, milovanýho. ´Kolik dáte, pane Pelikáne?´ A Pelikán: ´Dva tisíce marek, příští týden, až výstava skončí.´ Domluvili jsme se tedy, že dám na obraz červený puntík. Jdeme do hospody a já furiant: ´Pánové, dnes platím útratu já! Pan Jiří Pelikán si koupil můj obraz Franze Josefa!´ Tigrid do mě strčil loktem: ´Jdu na záchod! Jdeš taky?´ Jdu. A na záchodě mi Tigrid říká: ´Vole, neplať!´´Proč? Prodal jsem přece obraz!´, ´Máš snad peníze v kapse? Nevěř komunistům,´ zapnul se Pavel Tigrid, ´nevěř jim!´ Zapnul jsem se taky a tu večeři zaplatil, útrata jak kráva! A za týden volám siňoru Pelikánovi do Říma, že mám pro něj ten obraz zabalenej, číslo konta, že by teda… ´Hmmm, my jsme zrovna teď pokládali nový parkety, takže jaksi…´ A víte, co udělal Pavel Tigrid, když se to dozvěděl? Poslal mi peníze za tu mou furiantskou útratu….!" Dva z účastníků téhle historky jsou mrtví. Pavel Tigrid a Jiří Pelikán. Vlastimil Třešňák si to pamatuje. A obrazy maluje dál. Naivně černě humorné.
Dneska, v té Akropoli, tuhle jednu z pětice svých tvůrčích disciplín neužil. Byl muzikantem, až se mi chce brečet.
V noci pak, když jazzmani v Akropoli zaklapli svá fidlátka, začalo sněžit. Milion lidí šlo hledat, kde si ustlat. Lehla jsem si do sněhu a vyplácala rukama banálního anděla… V rozhovoru č. 2/b mi VT doporučuje poděkovat za rozhovor jeho alter egu.
Tak jo: Děkuju.
A Vlastimil Třešňák předem odpověděl: "Není zač. Bůh ví, kdo vám na otázky odpovídal…"
Marcela Pecháčková
Pátek Lidových novin, 29. března 2013, s. 28
Poznaná nutnost Vlastimila Třešňáka
Taky jste si mysleli, že senioři hudební scény jsou mimo? Někteří možná ano, rozhodně to však neplatí pro písničkáře Vlastimila Třešňáka (*1950). Jeho nové album Alter ego je natolik dnešní, až to překvapenému posluchači bere dech.
Ne, nechci dělat předčasný závěr, ale tohle vypadá na jednu z muzikantských událostí roku 2013. Schválně - poslouchejte…
"Bližší portmon než košile/ zobrací rukávy naruby/ volební rum, měří promile/ dáš kilo, jazyk za zuby," zpívá se například ve Státním zaměstnanci a vy máte dojem, že o něčem podobném jste zrovna včera četli v novinách… "Zavře plyn, ale pustí žílu / na orloj sune zimní čas / lichvá melodií do mobilu / cink´ betla - čeká na námaz…"
Dobré zjištění: Vlastimil Třešňák zůstává svůj. V jedenácti nových písních z let 2011 až 2012 přesvědčuje, že ani po šedesátce neztrácí energii. V jeho zpěvu je naléhavost, která může být někomu protivná nebo naopak poslouží k posílení ducha. Jako textař pracuje s ironií, kousavostí, s různými jinotaji a dobovými odkazy. Střílí do živého masa. Například v kousku nazvaném Chytrá horákyně se vypořádává s generačními vrstevníky: "Prolezla kanál / protáhla se i sítem / řád Za chrabrost! přebírá ve fraku / zmizíkem přepadělá curriculum vitae / proměna generace ze sojky na straku! (…) Nesu ti, generace / rekomando, modrý pruh / hrozí nám exekuce/ jsme ohroženej druh!"
Celkovému vyznění alba určitě pomohlo, že k nahrávání (prosinec 2012, studio 3bees Jinočany) byli přizváni muzikanti, kteří dokázali ve většině skladeb vytvořit jazzovou náladu. Seskupení nazvané Temporary Quintet hrálo v sestavě: Jan Štolba (tenorsaxofon, aranžmá), Adam Tvrdý (kytary), Vladimír Strnad (klavír, klávesy), Antonín Šturma (kontrabas, basová kytara), Petr Mikeš (bicí). Pozvánku do studia přijali také Vladimír Merta a Vladimír Mišík, jejich zpěv v Písni práce lze označit za příjemné okořenění alba.
Tradiční fanoušky Vlastimila Třešňáka určitě potěší jeho konzistentní odstup od hlavního proudu a jisté pochopení pro lidi na okraji. Ukázkovým dílem je Nový prostor č. 33 - "…začal jsem razítkem do matriky/ inkousty od tý doby na háku/ končím u píky noční elektriky/ divná puberta, honibrk z pasťáku!/ z Armády spásy do kalnýho rána/ miluju tamní markytánku/ ale ona markytána…"
Je zřejmé, že pro Třešňáka zůstává hlavním východiskem tvorby hledání pravdy a svoboda. Ostatně v písni Poznaná nutnost zpívá: "Stávala modelem/ s pochodní na barikádách/ zestárla a paleta je suchá/ ale miluju ji, ona mne má ráda/ však k mým návrhům - slepá, hluchá/ nevidí, neslyší… už vím…"
Album, kde jazzový "klídek" je občas narušován bluesrockovou dravostí a expresivním zpěvem, může oslovit nejen staromilce (kteří Třešňáka poslouchali například v době, kdy musel utéct před komunistickými estébáky do Švédska), ale každého vnímavého člověka. Zvláště pak toho, který v muzice hledá víc než zábavu.
Jiří Karban
www.kultura21.cz, 7. března 2013
Třešňák jazz umí!
Vlasta Třešňák skutečně nezahálí - jeho nové album Alter ego je ovšem překvapením. Milým, samozřejmě. Třešňák se totiž tentokráte ani nedoprovází na kytaru, ani jej nedoprovází jeho bigbítový Třešňák Band. Obklopil se jazzovými hráči a natočil krásně znějící album.
S jazzem si přitom Třešňák skvěle rozumí a není to spojení zdaleka tak překvapivé, jak by se na první pohled zdálo. Především má Třešňák jazz rád jako posluchač, což samozřejmě nemusí z našeho pohledu nic znamenat. Při poslechu novinky, již natočil s projektem Temporary Quintet, který pro něj sestavil saxofonista, básník a kritik Jan Štolba, je ovšem jasné hned několik věcí.
S prstem v nose…
Zaprvé, ona láska k jazzu není pouze platonická, naopak. Jedná se o pěkně vášnivou a smyslnou záležitost, konzumovanou na sto a možná i víc procent. Zadruhé, Třešňák nemá problém zpívat s kapelou - problém, který řada písničkářů nedokáže překousnout. Jsou totiž zvyklí na doprovod vlastní kytary, na doprovod, který nemusí být zcela přesný a lze se vždy rytmu vlastních prstů nějak přizpůsobit. Ani to ovšem není novinka, s plnokrevnou kapelou již hraje nějaký ten pátek a také spolu vydali několik alb. Ovšem opět zde narážíme na problém - ani rockoví či bigbítoví zpěváci často nezvládají zpívat s jazzovou kapelou, je to pro ně zkrátka jiný jazyk, jiný kontext.
Třešňák ale zvládá i tuto polohu, zpívá krásně odlehčeně, s prstem v nose, řeklo by se. Přesně tak, jak má jazzový zpěv znít, bez stopy po námaze, bez nějaké křeče, zároveň to nesmí mít, jak muzikanti říkají, "těžkou prdel". Nic z toho na albu Alter ego nenajdeme…
Jazzový Třešňák
Jazzový kontext přitom není pro Třešňáka ničím novým, vyzkoušel si jej již v 70. letech, kdy hrával s dvěma romskými muzikanty, Milanem Kormanem a Bélou Gadžorem v kapele Třešňák-Korman-Gadžor. Pokud se pamatuji, bylo to spojení saxofonu a kontrabasu s Vlastovou foukací harmonikou, akustickou kytarou a básnivými texty nejdřív překvapivé, pak jsem si ale bez problémů zvykl. Sedělo jim to spolu dobře, a přestože to nebyl čistokrevný jazz podle příručky, hodně z něj ve hře pánů Kormana a Gadžora, kteří přes den dělali uhlíře a po večerech hrávali v baru, přesto bylo.
A na prvním Třešňákově polistopadovém albu Koláž z roku 1995 slyšíme jazzu také víc než dost, jistě i díky Milanu Kormanovi a Kormanům mladším, Petrovi a Jiřímu. Nespadl tedy Vlastův nejnovější projekt Temporary Quintet z nebe, to ani náhodou.
Hned v úvodní písničce, Slečně Elle, Třešňák potvrzuje vše, co jsem napsal výše - do sytých tónů saxofonu a šustění štětek zpívá naprosto lehce, zpěv je prokládán akordy klavíru, zkrátka jako typická jazzovka odněkud z klubu. A podobně je tomu i v dalších skladbách, které se, pravda, někdy odchylují od striktního jazzového kánonu směrem k jeho současnější podobě. Tak je tomu hned v druhé písničce Chytrá horákyně, jindy až zabrousí kamsi na pomezí blues a rocku (Rodné číslo).
Tato stylová rozprostřenost je sympatická, jistě na ní má velký podíl producent alba Jan Štolba, jehož tenorsaxofon svými hutnýmu vyhrávkami celé album šperkuje, samozřejmě ale nesmím pominout - a pochválit - i další hráče: kytaristu Adama Tvrdého, hráče na klavír a klávesy Vladimíra Strnada, Antonína Šturmu na kontrabas abasovou kytaru a bubeníka Petra Mikeše, stejně jako dva milé hosty, Vladimíry Mišíka a Mertu.
Seismograf společnosti
Kapitolou samou o sobě jsou Třešňákovy texty - opět zpívá o světě dole a opět, možná ještě více, lze jeho texty vnímat jako výsledky sociologických výzkumů převedené do veršů. Výsledky, jak už to bývává, nejsou nepříliš lichotivé a veselé. Třešňák - jako vždy - nikoho nešanuje, komentuje vše padni komu padni. Opět nacházíme jeho sžíravý výsměch, inteligentní přitom, žádné vulgarity či nadávky - takhle to ale šlehá ještě daleko víc.
Jako vždy i tentokrát si rád pohrává s narážkami, třeba v písni Když Bůh rozdával "Tralalá", kdy verš "nikdá jsem nebyl opice / Jsem Sapiens, ty Humide" jasně ukazuje na dnes již bývalý Hrad, kde neplatily Darwinovy objevy. Ve stejné písni se strefuje i do rozdávání trafik, hlavně ale do české vyčůranosti: "Když Bůh rozdával ´Tralalá´ / pantáta šel si sedmkrát / Pramáti štrúdl srolovala / proč bych si v Edenu nepokrad?".
Bez ofrňování trpce komentuje situaci bezdomoveckých prodavačů Nového prostoru (Nový prostor č. 33), ale i hloupost Čecháčků, zpívá i o svém kolegovi Jaroslavu Hutkovi a jeho procesu (Promlčený). V Písni práce, s podtitulem Píseň tří rentiérů se za přispění Mišíka a Merty ostře ohrazuje proti vládnímu pohledu na Nečasovými slovy "nemakačenky". To vše v ostrém rockovém nasazení, jak také jinak.
V každém případě, ať již jazzovému, bluesovému, či rockovému Třešňákovu hlasu je dobré naslouchat. Citlivě totiž, jako seismograf, ukazuje na věci, které možná ani neregistrujeme.
Josef Rauvolf
www.ct24.cz, 24. března 2013