Vlastimil TŘEŠŇÁK
oficiální web
Nejbližší koncerty:
Vlastimil Třešňák již nevystupuje, děkujeme za pochopení.
Poslechněte si
ukázky z nového alba
Alo Trio Band - EPONYM:
ukázky z nového alba
ALTER EGO:
ukázky z alba
NĚMÝ SUFLÉR:
Diskografie
Recenze
Třešňák Band
Vlasta Třešňák nikdy nesypal hudobné projekty a albumy z rukáva ako Vladimír Merta, ani sa neuzavrel do svojho samizdatového azylu ako Jaroslav Hutka. Päť albumov za viac ako štyri desiatky odmuzicírovaných rokov nie je žiadne omračujúce číslo, na rozdiel od niekdajších "šafránovských" spoluhráčov však Třešňák vyzerá, akoby mu ubiehajúce roky len prospievali a akoby popri maliarskych a spisovateľských aktivitách chytil ešte ďalší, muzikantský druhý dych. Zdá sa, že podoba sólového pesničkára s gitarou je už neodvratne minulosťou rovnako ako spontánne poloimprovizácie s Kormanom a Gadžorom. Nové tisícročie Třešňáka zastihlo ako súčasť vlastnej rockovej kapely, s ktorou je neoddeliteľne spojený a s ktorou v prakticky identickom zložení počas piatich rokov nahral už tretí album.
Čo zostalo nemenné, je proletárska poézia a hovorový jazyk niekdajšieho karlínskeho rebela a expresívny prejav. Piesne na novom albume sú oveľa viac postavené na gitarových riffoch a menej na melódii (na tú akoby tentoraz takmer celkom rezignoval), ale na pozadí presne šlapúcej kapely Třešňák kričí svoje pocity akoby ich odsekával od seba, od svojej minulosti i súčasnosti. Väčšinou je táto textárska drsnosť účelná, len občas akoby provokácia samoúčelne prevážila ("Genosse Reinharde, konečně řešení! Arbeit macht frei, ta matka pokroku…"). O to silnejšie potom pôsobia piesne, v ktorých sa Třešňák vracia ku komornému pesničkárstvu a k melódii, ako v piesni Skleroza s pôsobivým violončelom Olina Nejezchleba a ďalšom vrchole s názvom Cannabis.
U Třešňáka som mal vždy pocit, že za pesničkárom s akustickou dvanásťstrunnou gitarou sa skrýva utajený "bigbiťák" - z cédečkovej trilógie Inventura, Skopolamin a najnovšieho Němého sufléra je však jasné, že to si len teraz, tesne pred šesťdesiatkou splnil svoje dávne mladícke sny.
Miloš Janoušek
Nový Populár, 23. 7. 2010
Klít se musí umět
Postava nadávajícího seniora už dnes patří do panoptika lidových typů, něco jako Kolombína nebo zpívající popelář. Ale Vlasta Třešňák je jednak houby důchodce (na obalu věru nevypadá na pondělních šedesát – sláva, mnoga ljeta, mazel tov!) a jednak velmistr úšklebků. Ofrňuje a posmívá se vytříbenými slovy: v tom navazuje nové album Němý suflér na předchozí Inventuru (2005) a Skopolamin (2007). Třešňák má za zády bluesrockové trio, ani hostující saxofonista Jan Štolba nepřetahuje tvar daleko za hranice žánru. Ale na rozdíl od tolika bluesových chrapláků je Třešňák autor srostlý s potřebou bájit o podstatném. Song s libozvučným názvem Krkla vypadá zprvu jako portrét tanečnice u tyče, pak se obraz rozkryje: "Stranu neodsuneš stranou / ztloustla, tláská svoje děti / krkla, dožere se manou / papá od desíti k pěti!" Komu se při Němém suflérovi zasteskne po dávném repertoáru, může se těšit: na červen se chystá dvojkompakt Zeměměřič atd. – Nahrávky 1978, kde spolu s prvním Třešňákovým albem vycházejí prozkoumané "legendární Hájkovy pásky".
Třešňák Band: Němý suflér CD vydal Galén, 2010
Pavel Klusák
Lidové noviny, 24. 4. 2010, str. 32
Dobrých šedesát
Muž několika řemesel VLASTIMIL TŘEŠŇÁK důstojně stárne. Má pořád co říct, vyhýbá se trapnostem.
Jestliže na tomto místě jsem minulý týden psal u příležitosti nynější reedice nahrávek Vladimíra Merty z roku 1988 o jeho prazvláštním polistopadovém písničkářském vyhasnutí, pak se patří připomenout Vlastimila Třešňáka, jeho někdejšího druha ve zbrani z písničkářského sdružení Šafrán. Třešňák ten zápas se sebou zvládá nějak lépe.
Před emigrací (1982) vyzrál v nejnaléhavějšího z písničkářů Šafránu. Zatímco Hutka byl "lidový" a populární, Merta nejednou unikavě ekvilibristický hudebně i textově, tak Třešňák své sociální a existenciální výpovědi valil do publika na hranici sebeobětování. Pro pamětníky těchto iniciačních zážitků byl však polistopadový Třešňákův návrat na tuzemská pódia dost zklamáním – po více než desetileté odmlce se melancholický písničkář na tuzemských pódiích hledal a za asistence alkoholu nejednou i ztrácel. Nadto Třešňák vydal celou sérii prozaických knih, maloval a prodával obrazy (vyšla mu i malířská monografie) a od alba Koláž (1995) měl desetiletou nahrávací pauzu. Zdálo se, že hudba se u něho vytrácí pod (pře)tlakem jiných řemesel.
V roce 2005 se Třešňák-písničkář přihlásil o slovo deskou Inventura, o dva roky později následoval Skopolamin. Obrozený autor se opřel o zvuk kapely, kterou mu i nyní vede bubeník Martin Rychta, dalšími členy jsou kytarista Jaromír Panáček, baskytarista Jan Volný; pravidelně s nimi hostují saxofonista Jan Štolba a violoncellista Olin Nejezchleba. Letos tahle sestava nahrála pod značkou Třešňák band album Němý suflér. "Rozpuštění" Třešňákova příjmení v bandu odpovídá tomu, jak se zvuk téhle kapely stává kompaktnějším, přestalo jít o příležitostný doprovod protagonisty. Výrazově přiostřený, obnaženě bigbeatový Třešňák band si rozumí s Třešňákovými nabroušenými texty, které s každou další "elektrickou" deskou rostou stejně jako zvuk, protože se z veršů vytratilo aktuální politické komentátorství, při němž se mu na forbínu tlačí deklamace. Vidět nynějšího Třešňáka s bandem je opět zážitek, který se zadírá. Vyprodaná pražská Malostranská beseda nechtěla při květnovém křtu Němého sufléra kapelu pustit z pódia.
Třešňákovi bylo letos šedesát. Stárne důstojně. V tom smyslu, že umělecky nezakrněl, že – obrazně řečeno – nenaříká, nedojímá se sám sebou, nepřichází na pódium jen s tím, co vytvořil kdysi. A abych nezapomněl: Třešňák band bude aktuálně ke slyšení 18. listopadu v českobudějovickém klubu Solnice a dva dny předtím bude Třešňák koncertovat v brněnském klubu Leitnerka s někým jiným – s Vladimírem Mertou.
Josef Chuchma
Víkend, magazín Mladá Fronta Dnes, 6. listopadu 2010, s. 43
Vlasta Třešňák - Němý suflér
Vlasta Třešňák a jeho kapela mě překvapili svojí aktivitou. Němý suflér je již třetím alem v posledních pěti letech, kdy Vlasta zažívá svůj hudební návrat mezi českou bigbítovou elitu. Kromě novinkového alba si připravil též lahůdku pro své pravověrné fanoušky, když znovu vydal svoji prvotinu Zeměměřič z konce sedmdesátých let, která dosáhla prakticky statut legendární desky. Vlasta se ale na novém albu nijak obzvlášť nevrací do minulosti, protože důvodů pro komentování současnosti je zjevně dost. A to se mi na něm líbí, ta nevybíravost v textech, přímost, skryté i neskryté narážky, a to bez jakýchkoli servítek. Hned čtrnáct písní nabízí pestrou škálu nejen textovou ale hlavně hudební. Hudebně jde totiž jeho band jednoznačně nahoru. Hudba, která jde od rocku k blues nebo folku je syrová, dřevní stejně jako Vlastovy texty. Kromě skvělé kytary Jaromíra Panáčka atmosféru písní koření bezchybná rytmika dua Volný/Rychta. Kromě toho album opět obohacuje saxofon Jana Štolby a písním jako Detox nebo Syn pluku temná poloha tenorsaxofonu přidává na jejich hudební sdělnosti. Textově nejsou písně rozhodně nijak jednoduché. Bez obalu se přiznám, že u několika písní nemám potuchy o čem jsou. Ve větším poznání mi brání zejména typické Vlastovy germanismy, zřejmě osobnější stránka textů a nepochybně moje omezená inteligence. Dostat ale ke každé písni vysvětlivky, to by asi také nebylo to pravé ořechové, mám alespoň důvod si desku poslechnout o to víckrát. Na desce mě baví, že kapela hraje více rozmanitě, obzvláště koncem alba, krásná je skladba s Olinem Nejezchlebou a samozřejmě všechna ta trefná Panáčkova sóla, která desce dávají punc syrovosti. Tahle deska není rozhodně žádné cukrátko, je to pořádně tvrdá sonda do reálného života současné společnosti, kterou se nebrání srovnávat s historií (viz 9. listopad A.D. ). Člověku s černým svědomím, kterých tu myslím běhá stále spousta, se tohle album rozhodně líbit nebude. Tahle deska má totiž oči otevřené dokořán.
Cábik
cabik.blog.cz
S Vlastou Třešňákem si neodpočinete. A to je dobře
Po dvou výborných bigbítových deskách, z nichž "Inventura", první v pořadí, vyšla v roce 2005, už Vlasta Třešňák nikoho nepřekvapí svým zvukem. Co už ale nemusí být samozřejmostí, je výsledný dojem z nahrávky. Na "Němém suflérovi" ale opět ukazuje, že on šlápnout vedle nejspíš nedokáže.
Vlasta Třešňák si zamiloval bigbít a je mu věrný. Za posledních pět let vydal tři silná alba, která je radost poslouchat. Třešňák se s ničím příliš nepáře. Jde hned na věc, jde na to zvostra, a to jak v textech, tak v hudbě. Hezkým příkladem je jeho přímější přístup k písni "Vabank", kterou v jiné, rozvláčnější podobě nahrál i Vladimír Mišík na svou aktuální desku "Ztracený podzim". Třešňákovy písně nejsou věci k odpočinku. Po poslechu desky vám spíš ztěžkne hlava. Nejen kvůli závažným textům a prohlášením, ale i – v souladu s nimi – kvůli použité hudební složce. Na předchozím albu užíval skopolamin, drogu pravdy, a ani teď nehodlá své dojmy, pocity i ztracené iluze nijak zkrášlovat. Naopak si úmyslně vybírá ty nepříjemné okamžiky našich životů, naší společnosti. Pojmenovává věci, na něž jiní raději ani nepomyslí. K tomu navíc v češtině nachází perly jako: "Tuhle viděl jsem ji / tanečnici go-go / polkla nás, jsme její / na zadku tetovaný logo." Odpočinout nedává ani hudebně. Těžké tóny umocňuje ještě tenorsaxofon Jana Štolby a foukací harmonika. A tak se tu skladbami prolínají táhlé, přísné tóny. Ale dojde i na zjemnění, a to za pomoci Olina Nejezchleby. Jeho violoncello dodává "Skleróze", nejjemnějšímu kousku z desky, křehkou romantickou náladu. Což mezi stádem ovcí - skopovým pro řezníka anebo třeba konečným řešením mile pohladí po duši a ukáže Třešňáka zase v trochu jiném pohledu, i když, zaposloucháte-li se do hořkého textu, ne tak docela. Vlasta Třešňák zapadl do českého bigbítu jako lahváč do basy. Zůstává zpěvákem protestsongů, témata mu zřejmě nikdy nedojdou. Otvírá nám oči a hlídá, abychom se nenechali semlít okolnostmi. Abychom nebyli přespříliš spokojení. Abychom si zachovali správný odstup a vlastní názor. Jeho věčná nespokojenost funguje jako důležitý maják, který se ozve, když je něco v nepořádku. A tu svou drzost, rejpání a nepříjemné nastavování pokřiveného zrcadla dokáže podat poeticky, slovy básníka a umělce.
Honza Průša
17. července 2010, www.musicserver.cz
Střet generací nebo příběhy z opačných pólů?
Vlasta Třešňák oslavil nedávno své šedesátiny a naopak Navigators jsou považováni za skupinu, která má všechno teprve před sebou. Zdánlivě působí jako dva cizí světy, které nemají nic společného. Ve skutečnosti však se liší jen hudebním žánrem. Jejich nové desky jsou obě vypiplané jak po instrumentální, tak po produkční stránce na nejvyšší úroveň, obě můžete bez obav pustit komukoliv ze zahraničí, obě jsou svým způsobem konzervativní. A u obou to vůbec nemusí vadit.
Třešňák Band - Němý suflér (Galén)
Cesta Vlasty Třešňáka od folkového písničkáře, přes nejrůznější kooperace s romskými muzikanty či Davidem Kollerem, až k vlastní doprovodné rockové kapele s naprosto zjevným bluesovým feelingem, byla dlouhá a pozvolná. Ale zatímco po hudební stránce už se aktuální podoba jasně vyprofilovala na předchozí dvojici alb Skopolamin a Inventura, zdá se, že textový přerod od zpěváka protest songů k podobě, kde text je rovnocenným partnerem hudby a vše nestojí a padá jen s ním, se mu podařil až nyní.
Současný Třešňák band je totiž vyzrálou rockovou kapelou, která hned v úvodní skladbě připomene odvázanost věhlasných Rolling Stones, ale zároveň ani trochu nepůsobí vyčpěle a staromilsky. Jako by do sebe navstřebala energii, odhodlání i nadšení mladých retro-rockerů, jasně se hlásících k létům minulým, aniž by působili jako mechem obrostlý revival. Album je oproti svým předchůdcům příjemně přímočařejší, bez toho, že by se vytratil nekompromisní a nesmlouvavý pohled na realitu, Třešňákovi vždy vlastní.
Nahrávka působí zcela vyrovnaně, s dotaženými aranžmá, která příjemně občerstvuje vklad renomovaných hostů - saxofonisty Jana Štolby a cellisty Olina Nejezchleby. Může tak oslovit nejen klasické rockery, vyrostlé na Mišíkovi, ale i libovolné mladé posluchače, kteří si třeba zatím k interpretovi nenašli cestu. Skladby, jako je například Skleróza, jsou totiž zcela nadčasové.
Jak dokazují písně Mr. Šperhák nebo závěrečná akustická Cannabis, Třešňák si uchoval svou charakteristickou poetiku. Zároveň se ale naučil nedržet se jen jedné polohy, i v momentech s burácející rockovou kapelou za zády se už definitivně zcela sžil. Ukočíroval svou všudypřítomnou ironii i v minulých letech často patrnou zatrpklost. A přesvědčivý byl vždycky. Těžko spekulovat, jestli na tom, jak nyní působí vyrovnaně, mělo nějaký vliv osobní bilancování s nedávno oslavenou šedesátkou, ale jedna věc je jistá - Němý suflér je zatím rozhodně nejlepší nahrávkou, kterou se mu po návratu z emigrace podařilo zrealizovat.
Navigators - My Place (Sub Pub)
Soul, jazz a funk – tři slova, která charakterizují tvorbu Navigators. Druhé album ji nijak neposouvá, spíš jen prohlubuje a cizeluje k přesvědčivější podobě. Skutečnost, že se zjevnými vlivy hiphopu a popové melodiky vše dostává celkem pestrý a svěží charakter odlehčenosti, která ovšem nezní vůbec vlezle ani plytce jako většina R'n'B, je právě tím, proč stojí si tuhle desku mezi stovkami tuctových a snadno zaměnitelných kapel vybrat.
Deska My Place se rozjíždí naprosto přesvědčivě, živelně a suverénně. Není vůbec odvážné říci, že u nás má asi skupina jedinou "konkurenci", a to v Monkey Business. Bohužel však jim trochu dělá problém udržet pozornost na delší ploše. Zhruba od poloviny nahrávka ztrácí tah a kratší stopáž by tak bývala vůbec neuškodila. Ale i ve skladbách, kde chybí výraznější nápady, leccos vyrovná dotažená produkce a především schopnost vtáhnout posluchače do svého světa s charakteristickou atmosférou.
Ozdobou alba jsou rozhodně věhlasní hosté. Ondřej Pivec už je dnes pojmem, ale jeho účast rozhodně není jen na ozdobu. Samotná kapela disponuje skvělým obsazením se dvěma zpěváky a raperem a spolu s hosty dociluje plného zvuku, což následně umožnilo důkladnou propracovanost výsledné podoby všech skladeb.
Aktuální novinka tak jasně naznačuje, že skupina se odmítá spokojit s průměrností a reakcí jen malého českého písečku. A že nezůstává jen u ambicí, ale že si pánové a slečna uvědomují, že samo to z nebe nespadne. Primárně se nepodbízejí povrchnímu posluchači, zatímco tomu, který si album poslechne pozorně, nabízejí zdaleka nejen příjemnou kulisu, ale velké množství chytrých detailů, které ze skladeb dělají víc než jen instrumentálně dobře zvládnutou nudu, tak častou u mnohých kolegů. Což není v dnešní době s na této scéně běžným pachtěním po rychlém komerčním úspěchu zrovna málo.
Antonín Kocábek
www.týden.cz